Smutná píseň vesnického šprýmaře.

Ku předu jdeme, je-li vhodná chvíle,

vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět.

Při kterémkoli tak nás vidím díle:

ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed.

Vábeni věčně vším, co pro nás cizí,

jdem’ šumařiti v chladný pro nás svět.

Na půli cesty tato náhle mizí.

– Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed.

Zvedneme ruku. Potom zase klesne.

Dnes oheň v nás. A zítra zase led.

Hrozí se dnes a zítra sotva hlesne.

– Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.