SMUTNÁ POHÁDKA.

Pohádku známou, přátelé, svolíte-li,

z dětského snění znovu vám připomenu,

pohádku smutnou, při níž jsme zachvěli se

hrůzou a děsem.

V krajině dálné, za sedmým modrým vrchem,

v údolí pustém v jeskyni netvor sídlil,

zubatým hřbetem, ohonem mrskal skálu,

plamenem dýchal.

Duněla země pod tíhou jeho plátů,

svěží zeleň spálil Sodomy dechem,

prchalo ptactvo z okruhu jeho sluje,

zmlknula města.

Ohnivý jícen nesytil hrudou země,

prchala zvěř a pusty jsou pole, lesy –

nevinné děti žádá si netvor pouze,

po krvi lačný.

Nevinné děti uchopil z klína matky,

s výkřikem děsu umlkly na vždy němy,

marně jen matky v šílenství bolu kvílí:

„Zachraň nás, Jiří!“

Znáte-li, drazí, pohádku onu starou?

Chápete nyní hluboký její smysl?

Od Baltu břehů netvora toho vidím

nořit se z hloubi.

Rujanu starou, Vinetu čarokrásnou,

Polabské nivy pustoší dračím zubem,

kolébku Slávskou, slavenou pěvcem Janem,

na rakev mění.

Slyšíte nářek pradávných našich bratří?

Slyšíte? Ticho. Oněmly širé pláně.

Ku jiné straně netvora krunýř míří:

k Evropy srdci.

V ohradě vrchů, v zeleném rámci lesů

otčina naše, vlažená řek svých rosou,

hlaholem českým vlní se, Prahu v středu,

kolébka písní.

Veselé Bůh nám do prsou srdce vložil,

veselé děti rád má na nivách země,

skřivanem píseň při práci ze rtů letí,

za pluhem pílí.

Bratří a sestry, pohleďte k horám hranic!

netvora hlavu za nimi růsti vidím:

z Polabských hrobů k našemu ráji táhne

zbavit nás řeči.

Radostné zpěvy Vltavy krásných dětí

dráždí jej k lupu, po krvi naší touží,

po dětech našich, naději naší svaté,

posvátném věnu.

Přátelé, bratří, povstaňme všichni k boji,

zažeňme draka v otčinu jeho dálnou,

netrpme déle na půdě naší svaté

dávného škůdce!

Běda matkám, třikráte, drazí, běda,

které jak ženy v Molocha temných dobách,

vrhají v tlamu netvora nenasytnou

vlastní své děti! – –

Zjevení svaté na bílém koni vidím:

Není to Jiří, hrdinská je to Matka,

do boje volá s odvěkým naším vrahem

všecky své věrné:

České matky, chraňte své děti drahé,

otcové čeští, Václava svatou řečí

syťte jich duše, podejte věrné paže

Matici svojí!