SMUTNÁ ROZKOŠ.

Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá...

Pojata tesknotou, se země sešeřila.

Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha,

a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila.

Svit její kouzlem zazářil na vodopádech

a chladné rose duhový čar skytnul sterý.

Vzduch, protkán paprsky, měl stříbra nádech

a jako libella se zachvěl nad jezery.

Do lůna hvozdů ticho vtékalo, a snění

zvlnilo vzduch jak křídla netopýra.

Hle, klamem paprsků jak vše se v přelud mění:

když puká srdce tvé, tu mníš, že hrá zde lyra.

Na palouku se prostřela má duše lačná

a na ni proudem vášnivým se světlo lilo.

Jak černých mocností vzkaz přešla mračna.

Však na zemi vše mlčelo a s nocí snilo.

Pojata tesknotou, se země sešeřila.

Se sluncem do moří šla spáti moje pýcha,

a nejsmutnější rozkoší mne luna obdařila...

Vůněmi pláčí vteřiny jak hudba tichá.