Smutná rozkoš.

Ba láska též svá paradoxa mívá,

dva sešli se a oba byli v smutku,

pro ztrátu jakous naříkali v skutku,

vzdech jemu hruď a pláč jí ňadra zrývá.

Tak sladká zdála se mu a tak snivá,

a svůdná sametovém ve živůtku,

že nevěděl, co s bolestí ved’ půtku,

že vášeň v hloubí srdcí obou zpívá.

By slzy utřel jí – on v zrak jí líbal,

od očí k ústům cesta není dlouhá,

by ztišil vzdech jí – k ňadrům se jí shýbal.

A jak ji těšil, rozbujněla touha,

ji na klín vzal, by v klid ji ukolíbal,

co staré bolesti se rozkoš rouhá.