SMUTNÁ ZEMĚ.

Smutná země. Kudy zdiven kráčíš po ní,

všude tušíš velké minulosti dech;

v zadumání skráň svou všude ve dlaň kloní,

na vrších i pláních, na omšených zdech.

Přítomností chmurnou, z níž se bolest prýští,

blesky křižují se, z hloubi duní hrom,

přítomností chmurnou blíží se k ní příští,

jehož kroky tuší tráva, stvol i strom.

Minulost je tuší, duše této země,

z dlaní hlavu zdvíhá, kterou pokryl sníh,

poslouchá, co blíží se to přetajemně

přes pomezní hory, nivou, po pláních.

Člověk jenom, který na té zemi oře,

zrno v zemi vkládá, sžíná zralý klas,

necítí té země bolesti a hoře,

netuší, co tajný mluví k němu hlas.

Netuší, že kdesi žití u kořene,

který v zem tu vrostl, nový vzniká ruch,

z hlíny, která voní, z větru, jenž se žene,

praotcův že k němu vážný mluví duch.

Nepřítel jak v Písmě přišel, v srdce jeho

mezi pšenku zlatou vhodil koukole –

černá zrnka z rukou nepřítele zlého

zdusila, co zasil otec na pole.

Co tam kdysi rostly, všecky dávné ctnosti,

které praotec tam za praotcem klad,

všecky udušeny, všecky v minulosti –

místo nich tam bují po mamonu hlad.

Královstvím kdys božím slula země tato,

božím bojovníkem býval její lid,

svatou knihu střehl nad poklady, zlato,

z labyrintu světa prchal v srdce klid.

Nebylo v něm chudých, býval bohat láskou,

nebyl tvrdým kovem, který dutě zněl –

nyní o dar země s cizí kupčí cháskou,

na soucit i lásku, na vše zapomněl.

Zmírající bratr marně chleba prosí,

zatvrdil se v srdci člověk země té;

cizí bída jeho oka nezarosí,

slepotou jej stihlo kouzlo prokleté.

Ústa každodenně o chleba se modlí,

ale srdce neví, čím ret hlaholí –

za chléb od žebračky sukni přijme podlý,

jímž mu požehnáno bylo na poli.

Jeho děd i praděd po věky pil drahné

nápoj úkoje a síly z kalicha –

vnuk den po dni více po mamonu prahne,

čím víc pije, tím víc hrdlo vysychá.

A čas velký kvapí, blíží se a blíží

přes moře a pláně, od hor k pohoří,

těm, jež přibíjeli k potupnému kříži,

o životě novém k duším hovoří.

Všem jej slibuje, kdož duchem budou velcí,

rukou bez poskvrny, srdcí z úběle –

neslyší jen hlasu jeho zatvrzelci

se znamením lidské šelmy na čele...

Smutná země čeká, spřádá věčné dumy –

zda jí porozumí pozdní její vnuk?

Pochopí, čím její žitné lány šumí,

co se z lesů vznáší, vůní táhne z luk?

Oči minulosti v srdce zatvrzelá

dívají se vážně, pevně, upřeně –

nad nimi se klenou rozbrázděná čela,

pod nimi jsou údy v selské haleně.

Hledí na potomky, zda se kouzla sprostí,

zdali ze svých srdcí koukol vyplení?...

Hodina již bije – kroky budoucnosti

k zemi té se blíží v bouře dunění...

Ona čeká s dechem utajeným v hrudi,

v žilách krev jí proudí věky prolitá –

čeká, z omámení zda se pravnuk vzbudí,

když jí po staletích jitro zasvitá...