SMUTNÉ ČTENÍ O LETOHRÁDKU KRÁLOVNY RUMUNSKÉ.

Tuláci horkou hlavu svou

v dalekých studánkách rádi chladí.

Chytne je touha. Jdou a jdou

lehnout si v cizině do kapradí.

Slunečnou třásní oblohy

dají se mazlivě šimrat v leže;

někdy zas skočí na nohy:

zahlédnou v daleku špičku věže.

Mění se větru závanem

tulácké srdce jak kousek těsta,

tu se dá zlákat máku rtem,

tu zas je zvábeno dlažbou města.

Moderní tulák stejný je,

stejnou má horečku v lesklém zraku –,

nemluví, nejí, nepije,

pospíchá k prvnímu rychlovlaku.

S Bohem buď, Praho, přátelé!

Skřivánek zpívá si, sedlák orá!

Do světa jel jsem vesele.

Dostal jsem subvenci „Svatobora!“

Přes hory, doly, přes lesy!

Na cestu „Svatobor“ zlatem deští.

Dojmů tři plné notesy

ztratil jsem na rynku v Bukurešti.

Nebyl jsem sám. V šum ciziny

(deset let se mnou už totiž žije)

provázel zjev mne dívčiny,

mojí to sestřičky Poesie.

Mladší, je, pravda, nežli já.

Má však tak moudré a vážné čelo.

Oko jak svatá Maria, –

když jsme se loučili, zaslzelo.

„Odcházíš“, šeptla, „vesel tak,

sotvaže všimneš si mého bolu...

Uletíš, bratře, jako pták...

Pojeďme, bratříčku, jeďme spolu – –“

Takové slovo jako květ

člověka opojí, vůní zmámí.

A potom: za těch deset let

nebylo rozporu mezi námi.

Pravil jsem: „Chceš-li, ó, pak rád

vezmu tě, sestřičko, v širou dáli...

Já si jen myslil, že by snad

rády si lokty tvé odpočaly,

na kterých sladce vzrušená

hlava má tisíckrát snila v přítmí,

na něž můj vlas jak z vřetena

prvními bílými vil se nitmi...

Mnoho už světa zbrousili

jsme spolu, sestřičko, sladký stíne...

Myslil jsem: Nuže na chvíli

teď ať si sestřička odpočine.

Perlemi, ambrou, poupaty,

jež najdu v dálavách cizích světů,

chtěl jsem tě od hlav do paty

zasypat, co jabloň v dešti květů.

Jak se mi nyní poštěstí,

když stín tvůj se mnou teď půjde zlatý,

tužba má: tajně přivézti

ti vzácné orientálské šaty?“

Tichý ji úsměv ozářil,

jako když studánka stříbrem perlí:

„Díky ti, že’s tak dobrý byl,

budeme společně sbírat perly...

Lépe já perlám rozumím,

než, bratře, horká tvá, bouřná hlava...

Nevíš ty, jako já to vím,

která je nepravá, která pravá...

Tobě se všecko krásným zdá,

ale pak, bratříčku, jak tě rmoutí,

seznáš-li, že je metla zlá,

v čem prve viděl jsi jarní proutí...

Vezmi mne s sebou. Pozlatit

chtěla bych pouti tvé stužku pestrou,

andělem, bratře, chci ti být,

andělem strážným a dobrou sestrou...“

A tak jsme jeli. Duní vlak,

píšťala parníku temnem vyje.

Moudrý má, věrný, čistý zrak

družka má, sestřička Poesie.

V kajutě, v dírách přístavů,

v zášeří železničního kupé,

polštář mi klade pod hlavu,

vesele na hory se mnou cupe.

Klíč k nejkrásnějším tajemstvím

leží jí v hedvábném skrytu oka.

Ona-li s sebou, najdu, vím,

i slzu, upadlou do potoka.

Za každým krokem zakopnem’

o rubín, diamant, smaragd, topas.

Zpíváme cestou. A jak jdem’,

zátopa růží nám sahá po pás.

Taková sestra jedna jen –

a člověk hlupákem byl by zcela,

kdyby se dojmy obalen

nevrátil domů jak s pelem včela.

Ó, tím hůř! Jak to poděsí,

jak srdce sevře se zubem kleští,

dojmů tři plné notesy

když člověk vytrousí v Bukurešti!

Jeden jen rým když z kutiště

ztratí se básníku, jak to jímá!

Což teprv celé skladiště?

Látky tři notesy – všecko prima?!?

Klel jsem a soptil. Ztráta ta

stínem mne zastřela jako hora.

Zapomnětlivost proklatá...

S pravdou ven – bál jsem se „Svatobora“ –

Za noci vzdych’ jsem: „Sestro, spíš?

Srdce mé plno je smutku, děsu...

Nemohu, přece pochopíš,

vrátit se do Prahy bez notesů.

Leží to na mně jako mrak...

Čert ať se vyzná v těch pražských pánech...

Ještě by řekli: To on, pták,

promazal subvenci po šantánech...

Poraď mi, poraď, sestřičko,

hlavu to bičuje, srdce stiská...“

Zamyslila se maličko,

našla snad rudou nit východiska.

„Jaké pak“, praví, „strachy s tím?

Není to, bratříčku, zrovna k pláči.

Jdem spolu. To ti dosvědčím.

To snad i soudcům tvým, bratře, stačí.

Mám-li tam u vás renomé,

jako jsem, bratříčku, někdy měla,

stačí snad pouhé jméno mé –,

stačí říc’, že jsem tě provázela.“

Tu jsem jí musil přisvědčit.

Důvody byly tak jasné, zřejmé...

Těžko však, Bože, získat klid,

jiskřička jedenkrát když se vzejme.

Sotvaže trochu jistoty

nabyl jsem, vítr ji svál co peří;

což jestli páni z poroty

našemu tvrzení neuvěří?

Prosil jsem sestru, chce-li jas

přivésti v budoucnost moji temnou,

všecko že půjde v jeden ráz,

dá-li se fotografovat se mnou.

Takto se nejlíp ukončí

palčivá otázka plná trýzně:

Budem’ se dívat do očí

na jedné společné podobizně.

Tož zítra! V gala úboru!

Formátek milounký, visitkový...

Tucet jich pošlu výboru

a jednu makartku předsedovi...

Příliv slov uváz’ na mých rtech.

Přeběda! Sestřička, dobrá víla,

vydechla z ňader bolný vzdech,

vzlykajíc ke zdi se obrátila.

Pozdě, ach, jsem se zastyděl,

byl bych se trestat chtěl vlastní pěstí!

Dalť jsem jí prve návrh, žel,

jak holce fabričce na předměstí – –

Jakmile ráno poduška

na loži sestřině pohnula se,

už jsem si sedl u lůžka,

pokora v mojím se chvěla hlase.

„Odpusť mi, odpusť...“ Ruky stisk

provázel oddaně moje slova.

Ze rtů jí úsměv smíru trysk’,

ozářil světnici do zlatova.

Dostal jsem rázem náladu.

Člověk si zbytečně hlavu láme.

Sestřičku vzal jsem za bradu:

„Víš-li pak, kam se dnes podíváme?

Když už jsme mezi Rumuny,

když už jsme ve hlavním jejich městě,

navštivme sídlo koruny,

máme to, sestřičko, zrovna v cestě.

V sinaiských lázních – nejdéle

v hodině budem tam dle všech známek –

královští mají manželé

v balkánském údolí krásný zámek.

Hlavou mi sen snad neletí

za králi, knížaty, jejich sídly.

To bych jen přál si věděti,

rumunská královna kterak bydlí.

Carmen to Sylva! Na trůně

královna s básnířkou – jedno tělo!

Takový klenot v koruně

oko mé dosavad nevidělo.

Jaký as hostí čarný kout

královnu, básnířku, velkou ženu?

Chtěl bych si, sestro, prohlédnout,

kterak má veršů říš zařízenu.

Vlastníma zřít chci očima

královsko-básnické parky, síně!

Ó, jak ta žena zajímá!

Vždyť je to, sestřičko, kolegyně – –

Básnický věhlas zalétá

v rumunské paláce, v chaty, chýšky...

Na místě princů do světa

vyslala lyrické čtyři knížky...

Nákladem státní tiskárny

rozpialy královská křídla k letu...

Nás pak teď osud rozmarný

dovedl k hangáru, k místu vzletu – –

Nutno to vidět, sestro má...

Královnin sinaiský letohrádek

má pro mne zvláštní aroma,

napíšu o něm pár krásných řádek

ve čtvrtý notes, který dnes

koupím si na dojmy, tužku k tomu,

abych co Alkibiades

s mnohými vzatky se vrátil domů...“

Sametový zrak sestřiččin

schmuřil se, sesmutněl jako thuje.

Čelem jí přelét’ temný stín,

zdálo se, plán můj že neschvaluje.

Přece však jela. Ve vlaku

hlavu mi stulila na rameni.

„Bojím se,“ šeptla, „tuláku,

tam že, ach, pro tebe místo není.“

Stesk ten mne plnil úzkostí.

„Vždyť je to sestřičko, kolegyně...

Proč pak si děláš starosti?“

Zdřímla si neklidně na mém klíně.

Sinaia! Domy. Nádraží.

Městečko tulí se k lesní stráni.

V pozadí jako na stráži

týčí se karpatští velikáni.

Hned jsme se dali na cestu.

Břízy nám svítily šerem hvozdu.

Šuměly. V jejich šelestu

nesla se sopránem píseň drozdů.

Sestřičku vzal jsem za ruku.

Tak jsme se vedli jak z báje děti.

V pohádky jakéms ozvuku

královnin zámek mi hlavou letí

jakoby chata z perníku,

žlutavý marcipán zlatem září,

královna v zlatém rendlíku

jistě tam básničky tajně vaří...

Šli jsme a šli. Krok za krokem

vznešeněj’, velebněj země dýše.

Tabulka. Nápis. Vydech’ jsem:

„Vešli jsme, sestřičko, v brány říše.“

Čarovný park. Ať tam či tam

člověk se obrátí, žasna stane:

Aby se báseň vzňala v plam,

všecko tu skvěle je přichystané.

Všecko tu, co v krev básnickou

přivádí náladu, sílu tvůrčí.

Omšelé skály tady jsou,

umělým korytem potok zurčí.

Básnířku a s ní královnu

tušit lze v každičkém parku koutě!

Trní je tady poskrovnu,

za to však balsámy ovanou tě...

Jak si to krásně zřídila!

Vodopád jistě má z duše ráda.

Zahradník dal se do díla:

přivalil balvan – a voda padá – –

Královna! – „Inu, sestřičko,“

(hleděl jsem odbýt vše ironií),

„zde každé ptačí vajíčko

vylíhne do rána poesii!

Tamhle, viz, v kruhu mladých jív

vadnoucí sosna se k zemi sklání...

Ta jistě slouží za motiv,

královně za motiv k umírání...

Ve všem je kouzlo, hudba, sen,

ve všem se básnický motiv tají...

Pařezy dubů, pohleď jen,

v objetí břečťanů zahnívají.

Básnířka všude vítězí,

zatím co královský spár se cítí:

Královna rce – a pařezy

básnířce za motiv musí hníti...

Tady je jako v ohradě

zásoba motivů, dojmů, nálad!

Je to tu všecko v hromadě,

jak dobrý, lahodný vlaský salát.

K tomuto ráji, být on mým,

přilnul bych jako klíště...

Lyrika, sonet, verš a rým

rostou tu šmahem jak z pařeniště...“

Za každým stromem prohodil

jsem slůvko posměšné, kousek vtipu.

V nitru však krutě červ mi ryl,

v srdci jsem pocítil tisíc šípů.

Ať jsem se jak chtěl namáhal

zakrýti zavilost toho boje,

marno vše. Byl bych divě řval:

Kéž je to bohatství všecko moje!

Stavovská závist projela

vzbouřeným srdcem mým jako dýka.

Každá ta skála omšelá,

každý strom měl ve mně závistníka.

Vizme ji, tuto poetku!

Jaký tu rozdíl je? Jaký? Jaký? – !!!

Královno, což snad k posledku

básníkem jako ty nejsem taky? – !!!

Pařezy! Skály! Balsámy!

Sem s nimi! Dělme se! Jak se patří!

Báseň když vládne nad námi,

dělme se, královno, jako bratří!

Zrychlil jsem kroky. – Datel! Slyš!

Odzváněl tužbám mým jako hrana.

V dálce se kmitl zámek již –

Sestřička šeptla: „Jsem udýchaná...“

Chraptivě řek’ jsem: „Vytrvej.

Ještě jen minutu! Chceš-li, chutě

na rukou jako čaroděj

před zámek královnin odnesu tě!“

Ni slabý zákmit červeně

nepřešel pobledlou její tváří.

Ale hle, tam již vznešeně

letohrad věžemi vstříc nám září!

Jako když srnec ránu svou

prohlíží ustrašen v lesklé tůni,

shlížel jsem tvář svou ubohou

v třpytivém zámečku na výsluní.

Královská stavba! Na střechách

věžičky modravé, rudé, zlaté...

Slunce jim stele zlatý prach

na jejich hlavičky boubelaté...

A zatím co tam ve výši

se zámek se sluncem zářně snoubí,

pod okny mezi cypřiši

královna básničky píše v loubí.

Z perníku chatrč, pohádka,

prolétla bleskem zas mojí myslí,

vidina z dětství přesladká

starému chlapovi mátla smysly – –

Zámeček zářil. Bohové!

ten lesk už nelze mi déle snésti!

Co mne k té marcipánové

pohádce železnou táhne pěstí?!?

Jako by náhle třískl hrom,

v mém hrdle běsi se bouřkou vzduli:

„Což myslíš, sestro, abychom

aspoň si omítku olíznuli?!?“

Tím ale mžikem jsem se lek’

chraptivé cizoty svého hlasu.

Dal jsem se divě na útěk,

vítr mi rozevlál pramen vlasů.

Kde sestra? Chaos v nitru mém.

V úzkostech nevzpomněl jsem si na ni.

Jenom tu ručku instinktem

cítil jsem chvíti se ve své dlani.

Dlouho jsme, dlouho běželi,

lukami, houštinou, přes kořeny.

Z pohádky děti zmizely –

prchala postava muže, ženy.

Schvácen jsem stanul. Po skráni

tekla mi studená krůpěj potu.

Teprve náhlé zaštkání

dalo mi známku zas o životu.

Plakala sestra. Její vzlyk

nesl se zoufale šerem lesů.

Vzhlédl jsem na ni. Rudý rtík

zadých’ se nezdravou barvou vřesu.

Věděla všecko. Uhodla.

Pustivši ruku mou, četla s čela.

Usedla na mech, bledá – mdlá –

Bál jsem se, aby mi neumřela – –

Vzal jsem ji v náruč. Odsud! Hned!

K nádraží! Rychlovlak! – Už jsme vsedli.

Na klíně dříme. Jako květ

lilie tváře jí v spánku zbledly.

Z Balkánu vane kouzlo hor,

salaše lákají, zvoní kravky – –

Ale my domů! Přes Tábor!

Domů jen! Rovně a bez zastávky!

A už jsme doma. Stůně mi.

S tichou se výčitkou na mne dívá.

Léčím ji láskou, růžemi –

A ona – pozvolna – – pookřívá – – –

Dnešního rána ruměnec

poprvé zabarvil její líce.

S úsměvem řekla: „Víš, tu věc

nesmíš už udělat nikdy více – –“

Slíbil jsem. A ten slavný slib

dodržím, sestřičko, v celém žití...

V zámku se sice básní líp,

tulák však bez zámku může býti.