SMUTNÉ JARO.

Když z rána vlhký chlad a mlha padá na zem,

a jaro nesmělé k nám přijít váhá,

na obraz na stěně zřím, v trávě nymfa nahá,

kde s květy ve klíně schýlena nad hor srázem,

vod jarních naslouchá šumění, plesné písni.

A jarní míza v bříz bělavě stoupá kmeny,

zelené koberce jsou zemí rozestřeny

a stádo oveček se bílých v shluku tísní.

A mysl zahořklá a unavená světem,

jak motýl, zvábený rozkvetlým sladkým květem,

na fantasie zlatý břeh se dává v let.

Tu plane vše a září, prudce voní květ,

zde v trudné starosti neprchá život krátký

a šťasten můžeš tu se vesnít do pohádky.