SMUTNÉ OČI.

Smutné oči zřel jsem jedenkráte,

byly bezdně hluboké a tmavé

jako proud, jímž Smrti člun jen plave,

jako propast, hrob, kde všecko máte.

Boly, jež v nich spaly, byly svaté,

slzy, jež z nich tekly, těžké, pravé,

ale vyschly, vzdechy přešly štkavé,

hrůzný klid v nich nic už nepomate.

Anděl smutku nemá hlubších zraků:

padalo to v duši z nich jak z mraků,

kdy už listí se stromů je sváté.

Smích vad’ na rtu, prchlo sladké snění,

cítil’s všeho marnost jen a mření.

Smutné oči, kde as nyní pláte?