SMUTNÉ OKNO.

To okno v park se smutně dívá,

tak smutně mezi listím révy,

a v něm se často, často skrývá,

snad smutnější zrak mladé děvy.

To vzpomínka má – nezřím více

do révoví v to okno bílé,

v němž jsem tak rád ach vídal líce,

ty růžové tvé, dítě milé.

Snad dosud zrak tvůj hloubky plný

do šera zří za noční chvíle

ve zlatě rudé mraků vlny,

a rtík tvůj dí „fešákem byl.“

Mně stačí hlavinka tvá zlatá,

když v park se šerem tiše kloní,

na ručku bílou slza chvátá,

jež vzpomínkou, jak bylo vloni.