SMUTNÉ PÍSNĚ. (III.)

Tak žalářována tělem,

tak bezmocně bijíc čelem,

tak navždy ve svých snech

spoutána v okovech –

ó Duše, ó Duše, ó Duše,

má smutná, nešťastná Duše –

jaký to vzdech!

Den po dni k životu volá,

a nikdo neodolá,

den po dni volá k boji,

vydobýt trofej svoji,

jí dále žít!

A ty v žaláři těla,

a ukována celá,

musíš jen živořit!

Ten žalář v rozmachu smělém,

vyrazit mocným čelem –

tak volným člověkem být,

žitím se obdařit

a jeho chválu pět!

Svým dílem dobýt svět –

ó Duše, ó Duše, ó Duše,

jaký to sen!

Ty však, ó zoufalá Duše,

nemůžeš – a kdybys tisíckrát chtěla –

z žaláře chorého těla,

bez vlastní zkázy ven!

S ním spjata tuhým svazem,

jsi připoutána na zem

v nemoci okovech –

ó Duše, ó Duše, ó Duše,

jaký to vzdech!