SMUTNÉ PÍSNĚ. (IV.)

Když nechceš mně, Osude, žití přát,

jehož smí každé zvíře užívat –

tož jednoho mi dopřej: By se narodilo

nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!

Vždyť těžko umírá se těm, kdo marně žili,

kdo žití svého plně nevyžili,

kdo díla vysněného nestvořili!

A prostřed květů mřít, jichž vůně srdce tráví,

jichž pohled Věčnost mluví a jako Věčnost pálí –

uprostřed květů-snů, k nimž nikdo nepřivoní,

jež jenom ke mně voní –

a voní přec tak, voní – –

A při tom vědět přec:

Že přijde po mně kdos, snít to, co já jsem snil,

že Čas mu dopřeje, by vše to vyslovil –

to vše, to vše, co já už snil,

leč nestvořil!

Jen cesta trnitá

a žádný cíl!

Oh, proč že jsem jen žil,

když jsem jen snil, jen snil,

jen toužil, nyl,

a trpěl, tolik trpěl –

proč jsem jen žil,

když jsem se nevyžil

a díla nestvořil!

Když nechceš mně, Osude, žití přát,

jehož smí každé zvíře užívat –

tož jednoho mi dopřej: By se narodilo

nějakým zázrakem s mou smrtí moje dílo!