Smutné sloky.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,

ať necítím, že juž se připozdívá,

zeď stará květ má, balvan v řece mech

i v suchých věncích hřbitovních to zpívá,

když večer v listopadu k zemi splývá.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,

ať necítím, že juž se připozdívá.

Dost dlouho šli jsme spolu. – Pojďme dál,

nechť místo růží dám ti břečťan holý;

já nejsem slavík, jsem jen doupnák skal,

můj zpěv kvil děcka, jež zbloudilo v poli,

ty víš, co těší, já vím jen, co bolí.

Dost dlouho šli jsme spolu. – Pojďme dál,

nechť místo růží dám ti břečťan holý.

Když růže svadnou, břečťan zbude přec

i kolem hrobů on se věrně točí,

než ptáku, duši, smrt otevře klec,

přej dlouho slíbat věrné tvoje oči.

Mír z tebe vlá, jak ve chrám když se vkročí...

Nechť růže svadnou, břečťan zbude přec

i kolem hrobů on se věrně točí.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,

ať necítím, že juž se připozdívá,

ať povíme si v dlouhých večerech,

že klidná bude cesta, jež nám zbývá,

co stih jsem klid, jenž z očí tvých se dívá.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,

ať necítím, že juž se připozdívá!