Smutné sloky.

To všecko, co jsem snil, je píseň dávno stará

a dávno vyzpíval ji každý, kdo zde žil,

kdo v těle srdce měl a trochu touhy jara,

kdo cítil v duši své ten svit, jímž slunce hárá,

a zíral k měsíci, jenž noc mu vyzlatil.

A tak jsem snil i já den každý v touze nové

a trpěl v zoufání a tonul v štěstí zas,

pro balsám, slunce, mír, pro bouři, jed i mráz

tvých očí, barvy olivové.

A já se domníval, že světy strhnu k zemi,

že schytám paprsky a žhavé proudy hvězd,

že spoutám oblaka a jejich perutěmi

se snesu k nohám tvým, bych tebe mezi všemi

si zvolil královnou – i že to možno jest.

A zatím s posměchem se vyřítili dnové,

kdy v slzách místo hvězd a v mukách tisíci

až k srdci sáhl mi ten pohled mrazící

tvých očí, barvy olivové.

Však já se držel přec, jak trosky, nad vlnami

a rukou sesláblou se chytal úskalí.

Já věřil doposud, že mne jen smysly mámí,

až s hrůzou spatřil jsem tu propast mezi námi,

na jejíž pokraji jsem stanul zoufalý,

a nocí zahalen, jež skutečností slove,

jsem dolů pohlížel v to bezdno, zmámený,

v něž, jako bludičky, mne svedly plameny,

tvých očí, barvy olivové.

Co zbývalo mně víc, než svrhnouti se dolů

a rázem zbaviti se žalů veškerých,

či raděj’ zůstati a v neustálém bolu

zde chřadnout pomalu, jak listí na topolu,

jež chví se ještě v den, kdy pokrývá je sníh?!

A já si zvolil to, co volí tisícové:

být krásou zničen spíš, než ztratit její lesk!

a čekám pokojně, kdy zasáhne mne blesk

tvých očí, barvy olivové.

Však to bych přál si jen, až v hrobu popelnici

bez tíhy myšlének já klidně sejdu spat,

až zbude z prsou mých jen uhel doutnající,

bys přišla jednou ty, s tou mramorovou lící,

a pak, až nade mnou tvých kroků stane chvat,

by aspoň k úsměvu se pohnuli tví rtové,

a jako vyhnanci, jejž nikde neznali,

mi světlo zpomínky nad hrobem rozžaly

tvé oči, barvy olivové!