Smutné večery.

Ty smutné večery znám,

kdy za vším vstává stín tmavý

z dna řeky, z haluzí stromů,

kol chmurných táhne se domů,

co slunce spěchajíc v náruč tmám

své plameny na purpur taví.

Ty smutné večery znám!

V nich bloudím a nevím kam,

až tělo i duch můj se znaví.

Tu v noc, jež valí se řekou,

se chmury podivné vlekou,

tak rovny těžkým jsou myšlénkám.

Krok váhá, zpět jde, se staví –

tak bloudím a nevím kam.

Chci hrdý býti a lkám,

chci věřit, cíl můj že pravý,

chci vrátit se ku svojí práci

a v tom zas duch odvahu ztrácí,

chci dál a umdlévám.

Mé okno v obzor žhne mhavý.

Chci hrdý býti a lkám.

Co vlastně toužím, se ptám.

Sny prchly mládí a slávy!

Jen jednu duši svou zváti!

Jen jednou moci jít spáti

a necítit se tak sám!

Tak hlodá, hryže sup dravý,

ach, dobře vím, po čem se ptám.

Vše splývá v tmu tu i tam...

Má lampo, zda tvůj lesk žhavý

mi vrátí dnes opět sílu

a hrdost v tvář svému dílu

zřít, v oku nadšení plam?

Tak sám zřím do dálavy –

vše splývá v tmu tu i tam...

Ty smutné večery znám...