SMUTNÉ ZRAKY.

Viděl jsem vás kdysi, smutné zraky,

ve štěstí a prvních snech se smáti...

Jaro právě vítalo své ptáky,

žitko vlnilo se na souvrati –

šla jsi s hochem polní stezkou bílou;

šli jste – skřivánků dvé srdce vaše –

on ti pravil, že’s mu nad vše milou.

Líčko své jsi nachýlila plaše,

potom zvedla’s k němu oči vlahé –

pohled ten se nikdy nenavrátí! –

tenkrát viděl jsem tvé zraky drahé

ve štěstí a blahém snu se smáti!...

Zřím je zase. Jak jsou nyní smutny,

zakaleny slzou mnohou, mnohou!

Léta vpila slz těch ručej rmutný –

zdaž ty oči ještě plakat mohou?