SMUTNÝ DEN.

Den smutný je a zářijový,

déšť padá v stromy uchřadlé,

a v kalužinách holé křoví

se shlíží jako v zrcadle.

Déšť v drobných kapkách na list sedá,

je bříza větry zcuchána,

a obloha je šedě bledá

a chmouří se již od rána.

Na našem dvoře rumpál skřípá,

a zase vítr zasténá...

je na náhrobni vzadu řípa

do velkých kup už složena.

Den smutný je a zářijový,

a vosů hudba, tichá, mdlá

se zachvívá ve větvích křoví

přes pole prázdná, rozmoklá.

Je smutná mdloba v hudbě této,

bol všeho, co již uvádá,

ten těžký smutek, s kterým léto

se zvolna k spánku ukládá.

To není kraj, v němž slavík ráno

svým čistým hlasem klokotá,

dnes jitro bylo z mlhy tkáno,

ze všeho hledí nicota...

A jestli přece odpoledne

nad ztišený kraj, který zvlh’,

se matné slunce zticha zvedne

a prodere svou záři z mlh –

po ocelovém nebi pluje,

veslujíc zvolna mlhami...

jak úsměv jest, jenž probleskuje

v záhadném zraku slzami!