SMUTNÝ MILENEC

Má smutné myšlenky – větvoví lysé,

když větřík podzimní zavane v sad.

Nemůže, nemůže dorozuměti se

s tím, koho na světě nejvíc má rád.

Mysl vždy dá vše na svoje místo

a srdce na stůl postaví květiny,

pták zpívá na stěně, všude je čisto,

pokojem slunečné plynou hodiny.

Leč slova na vzduchu tuhnou mu v pecky,

ztrácejí modř a ztrácejí nach,

v kamenné kuličky, předmět dětský,

jež důlek minou a zapadnou v prach.

Co v tichu nitra mu zvonilo křehce,

zaskřípe na rtech jak na suku řez,

závažné rozprašuje se lehce,

kov blýštící se chytá rez.

A slova výčitky přesné jak jehla

bortí se, lámou jak tající led:

stejná vždy myš a hora, jež slehla,

a po nich stejný vždy, hořknoucí sled.

A slova vyznání, hebká jak vlásky

plavého děcka, jež sminká se v den,

jak mince ze zlata ražená z lásky,

selhou a zhroutí se, nemohou ven,

zamčena studem na dvojí západ

či náhlou nechuti stisknuta v hloub –

Ruka cos mávne, nemožno chápat,

jen klid chtít, klid jako k opření sloup.

Jen klid! Leč klidu se podobá málo

bolestný hřbitov zmařených slov;

palčivě mstí se, co marně vzplálo,

pod tichem kypí řeřavý kov.

Bolest a smutek lomcují dveřmi

hořkého ticha. Tak zajatcem jest

slov nebo mlčení. A lásky, věř mi,

snu melancholického, jenž nemůže kvést.