Smutný návrat.

Hor lemem úval obepjatý

se volně ztrácí v černý les,

po stráních jeho malé chaty

zří klidně v modro do nebes.

Pod srázem příkrým, na skal boku

tok říčky ven se pramení,

a luhy kolem, svěží oku,

se třpytí rosnou zelení.

Zde nikdo touhu hlubin nezná,

zvuk srdce nikdo neslyší. –

Sem v mládí kdys, na sklonku března

si básník zašel v zátiší!

Tu šťasten byl, když mohl přece

sám první trhat fialky,

zde básně slýchal šumět v řece

a snivě zíral do dálky.

Roh pastýře svým sladkým hlasem

zde poprv z dum jej vyrušil,

zde Rusalky zřel s plavým vlasem,

jichž krásu prv byl netušil! –

Jen jednou zbloudil v tato místa –

pak nebyl již tu řadu let,

a dětská jeho duše čistá

se bouřně vrhla v hříšný svět!

Mír prsou jeho neklid schválil

a písně jeho ztrpčil žal.

Teď náhodou zpět sem se vrátil –

– ó, hořce jak si zaplakal!

Táž před okem se zas mu jeví

jak v dětství tehdy krajina!

Strun jeho tyže tkly se zpěvy,

táž radost opět nevinná!

Leč v brvu jeho slza padá,

líc náhlý stud mu zruměnil –

ta krajina – jak tehdy mlada,

a on – ó, jak se proměnil!

Všel v jeseně sem pozdním čase,

a ona přec má tolik vnad,

jak tehdy přec je svůdná zase,

kdy dítě, skráň jí v trávu klad!

Pod nebem jejím luh zas voní,

a lesem vlá dech starých jar...

On smutně hlavu k srdci kloní,

byl tehdy mlád, – a teď je stár!