Smutný případ.

Ten raněný tam s obvázanou hlavou

je těžký případ.

Smutný víc než zvláštní.

Byl lesníkem ten mladý muž

kdes na Moravě v panských lesích

a na vojnu šel jako důstojník

tak jako na sta, na tisíce jiných.

Leč v jedné z prvních srážek kdesi v Polsku

mu tříska šrapnelu kus lebky srazila,

až mozek obnažil se v délce decimetru

a v šířku prsty dva bys snadno vložil.

Je věru div, že zůstal na živu.

Úderem strašným celá pravá strana

je ochromena – zcela bez vlády.

On chodit nemůže a pravá ruka mrtva.

A k dovršení všeho neštěstí

on oněměl, ač jinak smysly jeho

jsou zcela normální.

Tak, představte si, přijde jednou domů.

On nepřijde, on musí býti nesen.

Jak v srdci jeho mladé ženy

se radost ze shledání se zoufalstvím smísí,

až pozná, že ten drahý její muž,

jejž jako junáka kdys milovala

v zeleném šatě, s perem za kloboukem,

a který na rukou ji žertem nosil

po schodech tiché myslivny

tam do ložnice,

jež ještě dýchá horkým dechem lásky,

že mladý silák, před nímž pytláci se třásli,

jak mocný, bleskem zasažený dub

se náhle ve prach skácel

a rázem stal se bezmocným jen děckem.

O představte si zoufalou tu bolest

zastřenou úsměvem,

jak krásné, vonné, ale smutné květy

chtí mírnit hrůzu

dýchající na nás z odkryté rakve,

v níž mrtva leží mladá naše láska,

či jako úsměv starce, jenž se v hrob už kloní

a lehce truchlivě se pousměje,

když vzpomene si na své dávné mládí.

Co budou říkat malé jeho děti,

hošík a děvčátko,

jež vždycky nosil na osmáhlém krku

a které s podivem všem dětem vyprávěly,

že nebojí se ani čerta

a medvěda že přemohl by hračkou.

Ty děti vídaly jej vždy jen s krásnou puškou,

jíž všecko trefí, co se mu jen zachce,

i tam tu malininkou hvězdu,

jež nad obzorem v oblacích se právě zatřepala.

Jak přivítají nyní svého tátu,

jenž nebude už moci nikdy střílet

ni strachu pytlákům už nenažene?

Jen doma bude ležet bez hnutí a mlčky

a jeho malé, zcela malé děti

víc síly budou mít než on.

A s dětmi naproti mu jistě přijde

i hnědý pes,

jenž v les ho provázíval

a jehož nedal ani svému pánu

za vzácnou fenu, která by mu záhy

bohatě zaplatila dětmi svými

hnědého Lorda.

Pes bude skákat, lízat ruku jeho

a udiveně bude hledět na to,

že jeho pán se ani nehne,

že v les s ním nepůjde.

Les, tichý, vonný les!

Jej prošel bezpočtukrát křížem krážem,

v něm každý strom znal,

každé hnízdo, pelech,

v něm ptáky klamal pískáním svým vždycky,

až smát se musil tomu,

jak hledali mu přímo nade hlavou

skrytého druha.

To všecko jistě onen chudák vidí,

když náhle propukává v šílený pláč,

jejž ukojiti nelze

a nad nějž strašnějšího nikde v žití

jsem neslyšel.

Ví dobře, jako já,

že marná všecka práce,

že pomoci tu není.