Smutný večer.

Když večer lehal si na střechu kathedrály,

té tmavé, mlčící, z níž dávná sláva dýše,

my v jejím stínu jsme, má sestro, spolu stáli,

a nevýslovný stesk se nesl kolem tiše.

Do mlhy, jež padala, (z ní podzim teskně voní)

pár světel plynových svítilo unaveně,

a chvíli hlídky krok se ozval monotonní

a koně drožkářů, jež stávají tu denně.

A cosi chvělo se ve vašem měkkém hlase,

jak stáli jsme tu tak v tom smutném tichu sami,

a bolest divoká v mé duši vzbudila se,

když, sestro, nemoc svou jste prvně vyznala mi.

Já v moři, jímž jsem plul, a které bouřné bylo,

jsem přístav nalezl, tu vaši duši ryzí,

a v moje nitro z ní se tolik tepla vlilo,

že chlad mých všechněch muk kams v nekonečno mizí.

Teď, když jsem slyšel ten váš confiteor tklivý,

v němž s klidem zoufalým jste s žitím účtovala,

jak plavci bylo mi, jejž vír uchvátil divý,

a pod nímž lodice se v bouři stroskotala.

A když jste odešla, v ten večer v jizbě svojí

ve hrozné lítosti, jež schválila mě cele,

ač dávno víru svou jsem ztratil v denním boji,

a Boha vašeho jsem za vás prosil vřele.