Smutný večer. (I.)

Sám v krajinu se dívám zasněženou;

jak bolest v srdce mlha padá k zemi,

jak mraky nebem duší sny se ženou

a teskno, smutno je mi!

Sám v krajinu se dívám zasněženou.

Žár v krbu vzplál – teď zase dohořívá,

a z koutů plaší stíny v divém reji;

teď zase tma, a v moje okno dívá

se celý pustý kraj tím příšerněji.

Tu hřbitovní zeď, tam suchý strom kývá –

žár vzplál a dohořívá...

A vítr hvízdnul zasněženým dolem

tak chladně, ostře, až to jelo kostmi...

ha! to smrt jela kolem

a vzpomněla mi, že jsme v světe hostmi,

jenž touhou žijí, umírají bolem.

A vítr hvízdnul zasněženým dolem.

A černé stíny táhnou od hřbitova,

a jest mi, jakbych ztratil všecky známé,

jak v útěchu bych neměl vzdechu, slova,

ni naděje, co úsměvem nás klame

a slzou těší znova.

Jak oko strhané když v sloupu stojí,

se měsíc dívá v propasť mraků temnou –

Ó anděle mých písní! v žití boji

nechť bol mne schvátí, sbělí kadeř moji,

jen ty, jen ty buď se mnou!

Žár v krbu vzplál a zase dohořívá,

mha padá k zemi, víc a víc se stmívá...