Smutný večer. (III.)

Když v pustých ulicích juž zvony znějí

a v kalužích jak prasklých zrcadlech

lamp svity matně se a plaše chvějí;

kdy vlhko tmou na opryskalých zdech

jak stříbro plá a v kapkách dolů splývá,

a ospalými stromy táhne vzdech;

kdy mlhou mnohé malé okno kývá

pod střechou v mansardě, kde teplo již

a samovar o závod s krbem zpívá;

jak mnohé srdce nesouc velkou tíž

si zavzdychne: „Nač toto žití celé,

když každý krok jde v nic, jde k hrobu blíž!“

A listí podjesení zkrvavělé

do bláta padá pomalu a dále,

a ulice jsou víc a více ztmělé.

A tak to chodí včera, dnes a stále.