Smutný večer.

I já dnes, vasal nesmělý Tvých bledých nuancí,

praporec černý najdu v truchlivém svém Kastelu,

bych smuteční dal znamení své věrné Byzanci

a vonné seno senesu ku prahům nastelu.

A můstky spustím visuté, jež zvolna trouchniví,

ku síním biskupů, ku síním sněmů církevních,

bych starožitný erb, já pozdní dědic marnivý,

dnes opět oprášil a vynesl ho k slávě z nich.

A smutná moje provincie zpustne ještě víc,

co mdlobou sláblo dosud nehnutě, vše klekne si,

až luna bledě zkalená, v nervose churavíc,

ve Tvoje daleké a černé padne pralesy...

A nad mým krajem přes půlnoc se dlouho bude chvít

jen lesních viol smích a ironické hallali:

vše bude v něm, po čems kdy zatoužil, co chtěls kdy mít –

i delikátní smutek těch, již dlouho váhali...