SMUTNÝ VEČER.

Usíná město. Vzduchem táhnou písně,

jež ozvěn nezanechají,

a umíráčky plny zádumčivé tísně

jak noční motýle se slétají

na římsy starých domů

a zvonic utichlých.

Tmou ulic, pod oponou černých stromů

smutně se zachvěl něčí smích,

a rozptýlená světla po hloubkách i návrších

paprsky dlouhé rozslala

tmě, stínům, srdcím, která bdí.

A řeka tiše zalkala:

– Pojď k moři... Slyšíš moře? Ono nezradí. –

Ó, moře! A tma všecko zatáhla; jen v dáli,

jak sliby pro zítřek by prosvítaly,

tajemně zrcadlí se divné končiny:

Osudy zítřku zjevné!

Za stínem noci, věží, zvonic utichlých –

jakési plochy bezbarevné:

Hořké Planiny.