Smutný večer.

Dnes to je večer, jak bych umřít měl.

Až jak mým drahým i má hlava setlí –

já zapomenout ještě neuměl

a bůh ví, kdy-li najdu paprsk světlý.

A v mysli vidím drahý, známý rys

a vzpomínám – už roky tomu celé,

co u klavíru hrála jsi mi kdys,

měsíční záři majíc na svém čele.

Víš, to ta chvíle, kdy jsem trpěl též,

ty víš – tys znala, co mi zbude po ní,

a že mi z rána navždy odejdeš

a že ta píseň všemu hranou zvoní.

A ruce se ti třásly, já to vím,

a teď... teď muž tvůj líbá tě a kochá,

tvůj muž, tvůj muž... A s tónem posledním

jsi zapomněla blouznivého hocha.

A tak jsme šli. – – A po těch letech ztrát

tak smutno mi a trpce život chutná.

Svůj život celý slyším písní lkát

a je to píseň zoufalá a smutná.

Je před zimou a všady teskný žel

a jak pláč pro ty, kteří jednou žili –

a já bych do té noci pohlížel,

až v rakev by mne tiše položili.

A tak bych všecko ve své duši měl

a čekal bych, až výš se mlhy zvednou –

já zapomenout ještě neuměl

a bůh ví, jestli zapomenu jednou.

A myslím si, by bylo jako dnes

v těch chvílích štěstí, které zašlo záhy,

a kdyby smutek na mé čelo kles’,

jak šli bychom tou stopou jedné dráhy,

Že slíbala bys chmury skrání těch,

bych neutonul v zoufanlivém víru,

a že bysi s tou září ve vlasech

zas u okna mi hrála na klavíru.