Smutný večer.

Od svého otce mrtvoly jsem šel,

to bylo z jara, ale příliš záhy;

a večer byl a šeřil se a tměl,

a drobný sníh se sypal v ulic dráhy.

To bylo jaro! Místo květů sníh

a místo slunce těžká chladná mlha,

a co má oko vzpláti v nadějích,

jen slzami se zalívá a vlhá.

Já šel jsem, šel, ne, potácel se dál,

kam, Bože, kam, kam bludný krok svůj vésti?...

Kdes kolovrátek živou píseň hrál,

a někdo kolem smál se, v srdci štěstí.

Dál, bolí to, a kdo můj slyší vzdech?

Jak nezraněn tak žitím projdeš stěží!

A nač ten celý shon a ruch a spěch,

když on tam doma klidně, tiše leží?!

A tmělo se i v duši mé vždy víc,

a svítilny, jež táhly se kol v dáli,

jak při pohřbu zář pochodní a svíc

mi v smutné mlze podvečerní plály.