SMUTNÝ VEČER.

Byl večer již a světla plála

stříbrným svitem do ulic,

v nichž lidí změť se mihotala

a hlučela vždy víc a víc

a bůhví, kam ti lidé spěli,

co za plány a cíle měli

a co se všecko ukrývalo

v hlubinách jejich zřítelnic.

I my dva smutkem zakřiknutí

jsme ulicí šli bez cíle,

k svým touhám mimořádně krutí

jsme vzdorovali prasíle,

jež v krvi naší burácela

a rudou píseň touhy pěla,

jakoby chtěla přehlušiti

v nás odhodlání zavilé.

Život nás v ten den tvrdou pěstí

udeřil těžce do týla,

jak chtěl by zabít naše štěstí,

v něž bílá láska rozvila,

a tam, kde dřív se radost chvěla,

se děsná propast otevřela

a ty jsi šla, bys v tuto propast

náš červený květ vhodila...