Smutný večer.

Dnes zas mne tísní známá tíha,

a nejmilejší moje kniha

ji nemůže už zaplašit,

ni procházka teď při měsíci

pod klenbou stromů ševelící,

kde možno bledé krásky zřít.

A nudno mi jít do kavárny

a trávit tam čas jednotvárný,

ač jindy rád chci zaslechnout,

jak geniové zneuznaní

rvou laur mé Muse s bledých skrání

a pronášejí nad ní soud.

A mrzí mne jít do divadla,

kde první milovnice svadlá

dnes v pěti aktech šveholí,

neb navštíviti koncert skvělý,

kde v slasti tone národ celý,

i to je hloupé – nikoli.

Psát nelze, tíseň, jež mne svírá,

z každého verše na mne zírá

a panensky jde papír zpět –

má aspoň dokladů zas dosti

až bude mluvit o lenosti

mých přátel vážný, přísný ret.

Má hlava jest jak olověná

a pusta jak step vypálená,

jak hluché hrobu tišiny,

krev, zdá se mi, že v žilách vázne,

a že se řítím v bezdno prázdné,

jak kámen ke dnu hlubiny.

I cigara má divně hoří,

dým zvolna stoupá, kola tvoří

a žene se kol světla výš...

teď dohořel již doutník celý,

a mrtvě klesá z ruky vřelý

jen popel bílý k zemi níž.

Tak jak ten život. Tvoje snahy

v nic mizí před metou tvé dráhy,

jak vlny dýmu v pohledu,

žár doplane, a náhle němý

jak bílý popel klesneš v zemi,

jak bílý popel – bez sledu..

Zář bledá v okno moje tryská,

to velký měsíc stříbrem blýská,

jenž stojí nad střech hřebeny...

Zas jeden den mé bídy zhynul,

zas jeden z četných dnů těch minul,

nad nimiž říkám: Ztraceny!...

Ó dobo dětství! Myslím maně

na bílý mlýn, na temné stráně,

na všechno zašlé jako sen –

jak rád bych tyto chvíle trudu

a nudný čas, co žíti budu,

za dob těch změnil jeden den!