SMUTNÝ VEČER.

Světla žhnou, rety žhnou

a v tanci vločků sněhových jde noc

do duší vlnou tajemnou.

Náš zámek z křišťálu

tam v horách teskní zavát. Na míle

vrhá mdlý reflex opálu.

Má Hildo naivní,

já stavěl marně. Štíhlé arkýře

nadarmo v čistém vzduchu sní

o ryzí síle žen

a mužů budoucích. Ty’s selhala.

Ty’s bála se čtyř věrných stěn.

A ty’s se děsila

být diskretní i indiskretní... ty!

Minulost v tebe nesila,

budoucnost nemá žní.

Mně teskno je nad tebou, nad sebou,

nad naší stavbou smuteční.