SMUTNÝ VEČER.

Můj Bože, jak smutný to večer!

Cos rudě hoří v oblacích!

A v mračen tříšti to plane a blyští,

až k slzám žhne to ve zracích.

A studený vítr jak fičí

přes divně rozjetou zem,

ten vítr cos hledá a hledá a hledá...

snad azyl v srdci mém,

kde v klidu by spočinul v noci.

Ať fičí, pošli jej dál,

vždyť sám bych, kdybych jen mohl,

tak zhluboka spal, spal, spal!

Ať dál si fičí a hýká!

Své každý tu musí juž nést,

ať prázdnotě též on si zvyká

v ladách i v ulicích měst.

V sled ulehne on přece znaven,

snad sjede k dnu moře kdes,

pak smutný ten truchlivý večer

se změní v ticho a ples.

Jak nebylo nikdy by sporu,

ni boje a vášní zlých ruch,

jak zas, jak v první den shody,

by zemi políbil Bůh.

Však dál budu já slyšet v srdci

ten větru zlý, ostrý smích,

a dívat se, jak smutně večer

cos hasne v oblacích...