SNAD AŽ BUDU VE HLOUBI ZEMĚ SPÁT...

Snad až budu ve hloubi země spát

tak sám jako v hlubinách moře,

jak zrno jen ve brázdě věčnosti,

prost běd všech i muky a hoře:

Tu myslím, že jako vzdálené

přec hlavou mou potáhne snění

o všem, proč plesal a plakal jsem

kdys v divokém života vření.

Že smutní a mlčící stínové

těch, jež jsem miloval v žití,

mou lebkou potáhnou pomalu,

že na rtech mých úsměv se vznítí.

A až se pak přiblíží v řadě té

stín Marie drahý a milý,

mé srdce snad naposled zatluče

a hrob můj se zachví v tu chvíli.

Pak vypučíš v růži krvavou,

ty v srdci mém hluboká ráno,

a na každém listu růže té

jen „Marie“, vím, bude psáno.