SNAD BYLA BY JSI PROŠLA SVĚTEM.

Snad byla by jsi prošla světem,

jak jiných žen jdou miliony:

v rozšafném klidu by jsi tkala

v koberec žití odevzdaně

dnů šedé čtverce vedle čtverců

s pomněnky modrým kvítkem v středu;

své duše poklad vydávala

bys v drobných mincích společnosti,

přátelům domu, strýcům, tetám;

crême vážných dam by chodil k tobě

pro recept jídel, zkoumal pramen

tvých klobouků a šatů, prádla;

muž tloust by při tom, dítě kvetlo

a ty bys – černou hloubku žití

i osluněné výšky jeho

jen z romanů a novel znajíc –

šla chůzí povlovnou a klidnou,

jak chodívá se na procházce,

k té metě žití svého.

Zatím

mě uved Osud v cestu tvoji.

Ty z všeho náhle vyšinuta

teď vidíš: pokrytci a lháři,

sbor bab pohlaví obojího

tě ryčně na své soudy vlekou.

A všechno tobě přitěžuje:

hlas srdce, žízeň duše tvojí,

hlad po lepším a čistším žití

i zhrda šablonou jich cností

i úsměv nad ortely jejich –

tož na pranýř a žlučí na tě

a blátem duší svých tě špiní.

A pustý smích by odvětil ti,

jim kdybys zaklepati chtěla

na práva ženy, čestné pojmy,

kulturu srdce a ten kámen,

jejž hodit smí, kdož bez viny jest –

vše marno. Bylas jimi ctěna,

když v hrdosti své mlčenlivé

v jhu trpěla jsi muže-tupce –

teď neodpustí, žes je svrhla,

snad proto, že je také nesou

a že jim chybí čestná síla,

by též je svrhly. Neodpustí

ti ničeho – zvlášť zhrdu onu,

hřích ze všech hříchů nejstrašnější.

A ty: nebudeš litovati,

že Osud ved mě v cestu tvoji?

Nesteskneš sobě nikdy, drahá,

po koberečku z šedých čtverců

s pomněnky kvítkem v čtverci každém,

jenž začat s takou rozšafností

teď navždy opuštěný leží

(zdroj povídání, předmět hrůzy,

cíl odsudků a známka výstrah

pro dobře vychované dívky

a lítost lidí rozvážlivých)

v tvém bílém domě nedodělán?

Co náhradou dát mohu tobě?

Tu neklidnou – však celou duši,

tu hlavu znavenou – však jasnou,

tu ruku klamanou – však pevnou

a plnou víru jednu: za čas,

až z našich těl už bude popel,

z nás samých legendy a zkazky –

pak děti těch, kdož teď tě soudí,

čin schválí tvůj a s úctou vážnou

hledíce k zjevu tvému budou

i bláto stírat s jmena tvého

i vysvětlovat nutnost všeho

a v dumách nad problémem žití

po stopě tvojí jdouce, budou

soud rodičů svých odsuzovat.