Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znáti,

Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znáti,

kdy se má duše z dálných toulek vrátí?

Krb hřeje, jasný plamen láká blíž,

mně zkřehlé srdce nezahřeje již.

A duše bloudí ve vzdáleném kraji,

co vločky sněhu na ně dopadají.

Sám člověk je, a sám a sám a sám,

ten tichý refrain dlouhá léta znám,

ta slova napřed bolí léta dlouhá,

v nichž se i vlastní touze člověk rouhá.

Ta slova dlouho bolí potají,

pak zřejmě pálí již a drásají,

a na konec se změní v tichou pýchu,

kdy i to rouhání je jaksi k smíchu.

Ó snad bys nechtěl, snad bys nechtěl znát,

zda vrátí se má duše jedenkrát?