Snad jiný básník přijde v lepších časech

Snad jiný básník přijde v lepších časech

a bude zas pět starou píseň jara,

jas v dívčích očích a zem v zlatých klasech

a oheň nadšení, jenž v hroznech hárá;

a bude pěti starou píseň bolu,

jíž tisíc srdcí tady vře a puká,

pot skrání pod jhem, v němž jdem všichni spolu

i slast, když vrásky stírá měkká ruka.

A bude pěti, teplem krb jak dýše,

co něhy v sobě tají návrat domů,

i hořkost, kterým samoty vře číše,

když večer kráčíš řadou holých stromů.

Snad bude o tom píseň zpívat jinou

a zbožnější mu budou slouchat davy,

a předsudků snad záští stíny minou,

jež mne a jiné štvaly do únavy.

Ta píseň lidstva stejná, nevypěná,

vždy různé formy a vždy stejné látky,

jak slunce zářná, kouzelná jak žena,

a milá jako v poušti pramen sladký.

Ta píseň věčná věru stojí za to

být pariou jí k vůli v hlučném davu,

žít sobě jen, byť vše nám bylo vzato,

vždy ruce spínat – nesklánět však hlavu.