SNAD MĚL BYCH MLUVITI

Snad měl bych mluviti, a nemluvím, a mlčím,

nevítá kroky přišlápnutý plaz.

Má k ohlušeným vzteklým vytím vlčím

mečeti ovce potrhané hlas?

V kvetoucí tvář se dívám nevědoucích,

já, který vím, ale už nekvetu.

Jak říci poupatům poselství růží mroucích,

risiko letu ptákům v odletu?

Snad měl bych ukazovat jizvy nezhojené

těm, kterým hrozí vlčí čelisti.

Před bouří varovat, která se žene

a která snad vzduch blesky vyčistí.

Jabloně staré v posledním odkvétání

už mohou věděti a mlčet, neříci:

ty nevíš, kvetoucí, co je to umírání,

a já, která to vím, jsem jabloň mlčící.

Ty nesmíš věděti o černém troudu stesku

spálených míz v pních jabloní, když schnou,

ty musíš, kvetoucí, zas koupat v ohni blesků

svou vonnou duši neohroženou.

Snad měl bych mluviti, a mluvit hanba je mi.

Bdí stará bolest, ale nestená.

Mlčení! Pohřbi jak milosrdnou zemí

mršinu vzpomínky do hrobu bez jména!