Snad potom...

Tu hudbu mi nalej v akkordů křišťálnou číš,

kde z tonů zvětralých jisker se zdvihá mámivá tíž

jak výpar z nejhlubších sklepení duše, kde v stínech

zrá výčitek oheň ve vzpomínek kvasících vínech.

Na úpatí pohoří Smrti, kde v ledovců závratný spád

se smývá Věčnosti příval, chci umdlený spát,

a illusi dní, klam krve a šero vlastního žití,

jak dusivý sen, jenž na prsa kleká, chci sníti.

A probuzen lítostí duší svou povstat za tisíce jar

pod sestárlým sluncem až blankytu vyhasne žár,

a k vychladlé zemi jak uhelný milíř, setlelý v kouři,

se zřítí udušen život pod nánosem věků a bouří.

Snad potom, v žal posledních soumraků, vzpomenu zpět

na světla vyhaslých lilií a západů krvavý květ,

na hudbu pěnících vod, jak v ztlumeném zachvění citer

v ruch růžových slavností zvonila za vyhaslých jiter,

a v zeleních niv na zářivé průvody slunečních dní,

jak v triumfech táhly, v jásotu barev a v šelestu žní

pod rozpjaté stany čekajících nocí, z nichž lila se jednou

na hlavy dávných národů vůně. A procitlé zvednou

se písně bývalých tužeb, pohledů doznělý smích

a rozkoší žár, jimž dýchal těl vonný a chvící se sníh

a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádech

snad s lítostí ucítím vlastního života teplo a vůni a zádech.