SNAD SE VÍC JIŽ NEUZŘÍME...

Snad se víc již neuzříme,

prchnou léta, prchnou časy,

nebudeš, co bývala Jsi,

snad i stříbrem zkvete vlas,

oba dva se proměníme –

ale, co nám v srdcích dříme,

bude kvésti zas a zas.

Dny nám budou míjet dlouze

pod oblohou, plnou stínů,

jako bývá v chladném říjnu,

jako v smutný listopad –

pusto bude, v duších pouze

květ náš bude kvésti v touze,

ač kde jaký kalich svad’...

Pak smrt jednou řekne „dosti“,

žití mé svůj prapor svine,

zamknou se Tvé oči stinné,

že jsme byli, řekne svět,

pohřbí Tvé i moje kosti,

budem’ patřit minulosti –

ne však duší našich květ.

Jako nyní vzpomínkami

přeletíme šírá pole,

pouta naše v zemi dole –

a my volných duší dvé

lidské bídy nad horami

v objetí si padnem’ sami,

každý bílé kvítí své.

Zanesem’ je v jiné světy,

kam ni oblak nevzlét’ němý,

vsadíme je v jinou zemi,

nežli v které zbyl náš prach –

než kde zbyl náš osud kletý,

jenž nám slzou shášel vzněty,

našich snů a tužeb vrah...