Snad to teď juž pravdou není,

Snad to teď juž pravdou není,

že jsme se kdy měli rádi...

Jak to dávno, co jsem ztratil

vše, co nikdo nenahradí...

Netušil jsem, duše moje

že se prázdnou dutí stane,

v které shnijí všechny květy –

květy v blato zašlapané.

Je to dávno, co má duše

blízká byla ti a známá,

nežli mečík zapomnění

zablyštěl se mezi náma.

Zapomnění! Srdce moje

slova smysl sotva tuší,

vždyť tě rád mám dodnes ještě,

tolik rád – a celou duší...