SNAD UZŘÍM JEDNOU...

Snad uzřím jednou vysněné kraje;

kraje míru a štěstí.

Mé srdce křičí z pouští.

Možná, že zahynu hlady.

A bílé hvězdy se stvoří

v nejčistším nebi.

Louky omamně voní

zlaceným vzduchem....

A duše má staví svou salaš

na nejvyšším temeni vrchů,

odkud je největší rozhled.

Tam stojí jak kamenná socha,

ruce zdvižené k nebi,

a září do temnot.