Snad vesla kýl to zlomil se mi vratký,

Snad vesla kýl to zlomil se mi vratký,

když už opustil jsem, co jsem ztratil,

snům svým s bohem dal tam u zahrádky,

kde mně měsíc kdysi stezku zlatil –

nevím, co to, zas se vracím zpátky.

Zas tam u zahrádky kvítek puče

skromný volá mně a vábí tenký,

útlý, modrý trs, hled violenky –

zas mi po studentsku srdce tluče.

Směšno? Snad! Já pevně věřím dosud

v pohádek zlatičké nitě,

ať v kal mě nese, ať v nebesa osud.

Vím, já vždy byl nic, já rozumem vždy krátký,

a srdcem velké dítě.

Nevím, co to, zas se vracím zpátky.