SŇATEK A POHŘEB.

Vždycky jsem se těšívával,

Když s tebou jsem v mládí hrával,

Mou že bude ruka tvá;

Než teď zašly tyto ráje,

Svadly mých snů čarné máje,

Zbledla, zhasla hvězda má.

Až budou se z myrty věnce

Pro tě vít a pro milence

Na nejblažší ze dnů všech;

Budu já též věnce víti

Blahu mému z toho kvítí,

Co vyrůstá na hrobech.

Až vyzvánět budou v plesu

Horám, dolům, nivě, lesu

Dobu tvého spojení;

Budou zvonit srdci mému

Hrana k spánku pověčnému,

V klid kde bol se promění.

Až kněz bude ruce skládat,

Slovo, ježto víže, žádat,

A ty šeptneš „ano“ své;

Šeptnu já též v chrámě vzadu:

„Ano – do hrobu tě kladu,

Odpočívej srdce mé.“