SŇATEK PANNY MARIE.

V miloklidné při svatyni kobě

ve svatební obleči a zdobě

Maria v div krásy rozvilá

úpěnlivě modlila se k Pánu:

„Nedej, panenství bych pozbyla!“

Vešli kněží a z nich jeden pravil:

„Záhodno, by radostně se slavil

manželský tvůj sňatek dnešní den,

neb ti ženich z domu Davidova,

zbožný tesař Josef, nalezen.

Z těch, kdož snoubili tě v horké touze,

šlechetnému Josefovi pouze

vzkvetla bíle suchá ratolest;

mimo to jsme holubičku sněžnou

viděli mu na hlavu se snést.

Za muže jej pojmeš z vůle Boží

a Pán péči o tebe naň vloží,

abys nestrádala ochrany;

nebo nemáš otce ani matky,

sirotek jsi útlý, bezbranný.“

Panna vzdychla, od modlitby vstala,

s kněžími se do svatyně brala

hledíc příští kormutnému vstříc;

šla tam jako na smrt odsouzena,

ale pevně v Pána doufajíc.

Ó, jak zdivili se svatebníci

i lid mnohý v chrámě meškající,

když se nevěsta tam zjevila!

Nad libanský okotěšný cedr

byla půvabná a spanilá.

Nejvyšší kněz posvátnými slovy

za choť usnoubil ji Josefovi,

nejprostšímu z nápadníků všech;

ona skromně uznala jej chotěm,

utlumujíc bolestivý vzdech.

Když pak při veselí na Sionu,

uniknuvše svatebčanů shonu,

v tichou síňku spolu vstoupili,

rozhodně choť promluvila k choti,

upírajíc naň hled unylý:

„Byls mi před světem dán za manžela,

srdce mé však zaujímá zcela

a mým chotěm od dětství jest Pán;

ty mnou pouze jako něžný bratr

můžeš býti ctěn a milován.“

Překvapen a téměř v jednom dechu

Josef Marii řek’ pro potěchu:

„Díky, Maria, měj za tu zvěst!

Moje panictví též Hospodinu

od chlapectví zaslíbeno jest.“

A co s Marie rmut těžký spadal,

cudný Josef, jenž se stěží nadál,

jaká shoda jej k ní přivije,

vroucně vzjásal: „Ochráncem tvým budu,

moje krásná rajská lilie.“