Sněm a bitva u Jezerky.

Za zeleným sadem

Pode svatým Vyšehradem,

Tamo, kdež se v starožitném věku

Scházívalo tisícero českých reků,

Aby se tam dobře uradilo,

Coby hrůzoplodné jich nepřátel toky

V prudkém valu zastavilo,

A v století jakby proměnilo roky;

Tam, kde druhdy naši dědové,

Dověříce udatnému ramenu,

Ve divoké seče

Na posvátném onom kamenu

Sáhodlouhé brousívali meče;

Tam kdež osudnému ptákovi,

Jenž hubíval úrodné jich dědiny,

Jenž jim svaté ptáky vyhnal z lesiny,

Který klasoplnou prázdnil stodolu,

Z černých křídel brky vyrubali

A z nich pěkných potom chocholů

Na své helmy sobě nadělali;

Zkrátka: „u Jezerky“ jest to bylo,

Tamť se kdesi mnoho reků shromáždilo

Z dobré staré krve, zaječího rodu.

Dřív se každý na své zadní nohy,

Stříhaje ušima, stojmo pozdvihoval,

Aby sněmům nepříznivé bohy

Kouzlem sluchu svého vyzpytoval.

Kolkol ticho: – dobré jim to znamení;

S jedné strany plot a s druhé kamení,

Před sebou zde vodu, vzadu křoví měli.

Oni v zahradě a k tomu – v prostřed zelí,

Slovem: tak to měli, jak to míti chtěli.

Neboť dobře zůstalo jim v paměti,

Rekové že druhdy, u šedivém století,

Když tu hodovali vůkol svaté vody,

Sněm že spojovali s národními hody;

Kvas pro dědy naše žádnéť neměl vnady

Bez líbezných zpěvů a bez moudré rady:

Touto mysl obmezili rozjařenou hněvem,

Své pak srdce v žebrách opájeli zpěvem.

Avšak, aby po starém vždy nebylo,

Těmto rekům naopak se líbilo:

Nebo zaječímu tomu rodu

Sněm nebýval sněmem bez těch zelných

hodů.

Toto budiž ale ku pochvale řečeno,

Že se v sněmu zaječí to plemeno,

Anož o společném dobru rokovalo,

Svárů všech a hádek varovalo,

Kdežto – ne teď, ale v starém času –

V radnicích se užívalo silných hlasů

A co rozumem a jazykem se řezat nedalo,

To se křepkých mečů rázem přeťalo.

Abych tedy nezapomněl, co se dále dělo:

Povstane tu z těchto hrdin vážné tělo;

Jakož se mi zdálo, podle vznešeného zrostu,

Držel bych ho ne za krále, ale za starostu.

Neboť, nevím dobře, proč a v jaké době

Zajícové králů znelíbili sobě;

Králů prý těch příliš mnoho měli,

Kteří nade nimi panovati chtěli,

Z čehož mnohé různice jsou povstaly;

Aby pak to hašteření stálé

Skončili a pokoj svatý zdělali,

Zajícové z polí všecky krále

I s královským titulem pryč vyhnali:

A od času toho bývali ti králíkové

Pod žlabem jsou živi – v děrách zemanové.

To však proto jsem jen povídal,

Aby každý přítel pravdy uhlídal,

Proč jsem řek’, že ten co v prostřed stál,

Spíše byl starosta nežli král:

Neb vím dobře, že zní osmé „nelži!“

A proto vždy mluvím pravdu ve lži.

Dobře tedy; když tak pěkně stál,

Aby radu svému rodu dal,

Takto mluviti se ten starosta jal:

„Nebudiž vás, bratří, tajno,

Z jakých příčin jste se sněchu...“*)

Chtěl mluviti dále; zajícové ale

Překonáni tužbou, u velikém spěchu

Se vší udatností do boje se dali,

Aniž na hlas jeho více dbali,

Všady vraždili, a zraňovali všady,

Tento zuřil tam, a onen tady;

Ach, jak řídly nepřátelské řady!

Morana tu kojila svůj hněv;

Svodotokem zelená se valí krev –

Tamto leží kus – a hrůzo! kousek tady

zelné hlavy! –

Ale slyšte! – „hav!“ a opět „hav!“

„„Dav!““ a zase: „„Dav je, dav!““

Hoj! tu každý ze zajíců:

„Stůjte!“ – „Braňte se!“ volati chtěl,

Ale dnes „mlčet“ za dobré mněl;

Prr! tu všecko na útěk se dalo,

Jeden do klusu a druhý do skoku,

A tak celé vojsko utíkalo

V časoměrném poskoku.

Na neštěstí ale –

Zmužilost svou zapomněli

Na bojišti – v prostřed zelí.

Ach! jak často po ní potom truchlívali,

A do prostřed zelí hledat si ji chodívali!

Ale – posud jí nenašli; veta po ní, veta!

Hledat ji budou v zelí až do skonání světa.