Sněm ženský. (Svátek pravdy.)

„Nebude vás tajno, sestry drahé,

Proč dnes před dvanáctou nejdem spat,

Chceme rokovati v shodě blahé,

Jak se máme emancipovat.“

Takto praesidentka mnohovládná

Svoje exordium začala,

A hle ze Vlastiných vnuček žádná

Za vystoupenou si nevzala:

Schůzka byla ouplná i řádná.

Kolem konvic kávou naplněných,

Kolem samovarů čajových,

Kolem smetan moukou nelíčených,

Skvěl se likérů řad cukrových;

Všude plno vábné laskominy

Vtipem umělecké oupravy,

Plno pro mouchy a pro ženštiny

Sladké poskytalo potravy

Jakby před svatbou již byly křtiny.

„S hroznou bolestí ach! uznáváme,

Že na ujmu ženské svobody

Otrocky svým mužům podléháme,

Proti právu matky–přírody,

Ale nejen manželky, též panny,

Druhému se koříc pohlaví,

Tvůrkyně své poroby a hany,

Největší si činí bezpraví,

Ano heroldkám své škodí strany.“

„Aby tedy konec bylo moci,

Která upjala nás v poddaneství,

Nuže spikněme se této noci

Proti výsadnímu tyranství;

Aby ale v našem slavném sboru

Moudré vévodily vůdkyně,

Protož vyznejte se bez odporu,

Kdo jste nejmužnější rekyně

Ve hrdinském proti mužům vzdoru.“

„Každá sestra ať nám bez obalu

Odkryje svou biografii,

O svých cnostech mluvíc bez zápalu

Ať svých pokléskův též nemíjí,

Summa summarum nám potom zjeví,

Kdo jest hodna naší důvěry,

Zdali rozum matronský neb děví

Našimi má vlásti záměry,

Dokud mužský odpor neuleví.“

„Abych cestou ale šla vždy jistou,

Že v tom sněmu sestra každinká

Bude mluviti jen pravdu čistou.

Dána vám buď tato výmínka:

Aby žádná nemluvila dříve,

Dokud nedotkne se růžinky,

Z níž se vůně pravdy prýští živé

Do každinké outlé dušinky

Na podvod a na lež neduživé.“

„Která selže, – to vám mohu slíbit, –

S velikou se někdy potká mstou:

Panna nebude se hochům líbit,

Ano vousy hned jí narostou,

Kdyby třeba chlapci holobrádku

Jenom jednu dala hubinku;

Ona svého nedočká se sňatku,

Žena nedočká se výmínku,

A nepohřbí svého muže matku.“

Milost Paní s růží v ruce:

„V sedmnáctém roku byla dána

Hrozná mladosti mé ouhona,

Proti vůli své jsem byla vdána

Za starého z Milčic barona,

Manžel můj se toulal od svítání

Po lesích a v bahně kaluží,

Já co sirá růže bez hlídání

Ve smutném jsem vadla podruží

Na svobodu myslíc bez ustání.“

„Slyšte, jak ta baronka se chválí

A svou starou krásu vyhlašuje,

Zvadlá růže mužův neošálí

Třebať i své líce narůžuje,

Třeba dává plno souvenirů

Svému milostnému bohatýru.“

„Kdo se souží v samotě a nyje,

Představí si co jsem zkusila,

Dostala jsem křeč i kongestie,

Krev má do hlavy se valila;

Proti kvapícímu tedy zmaru

Mnoho užila jsem lektvařů,

Konečně mne do Karlových Varů

Nejmoudřejší poslal z lékařů,

Tento recept mnoho stál mne darů:

„Tam mé křehké zdraví, Bohu díky,

Lepšilo se z noci do rána.

Poznalať jsem mezi důstojníky

Velmi líbezného hulána,

Švihák tento velkopanských mravů,

Mazurek a Polku tancoval,

Měkké srdce měl a jasnou hlavu,

V souboji se švárně zachoval.

Kdož by odolal v takovém stavu?“

„Čiperný a dovtipný ten čtverák

Na mé srdce hnal též outokem,

Štíhlý jako stehlík šestiperák

Lásku mou si získal ouskokem;

Leč ta naše ostražitá milost

Nezůstala dlouho pod puklí,

Utrhačných lidí pošetilost

Vyhlásila za „fait accompli“

Nevinnou tu srdcí našich čilost.“

„Co jsem já se tehdáž narmoutila

Pro tu klevetavou nehodu,

Manžel můj, když jsem se navrátila,

O našem jen mluvil rozvodu;

Tento projekt ve smutku mne těšil,

A já v naději své lákací

Hleděla jsem, aby jen se spěšil

Se slíbenou emancipací,

By se rychle té mé lásky řešil.“

„Stalo se; a hleďte, Bohu chvála!

Já jsem získala svou vůli zas,

Proto že jsem stále na svém stála,

Nesešel mně s hlavy ani vlas,

Leda pod hřebenem frisérovým,

Leda pod břemenem mojich let;

Mou však ruku potom v stavu vdovím

Žádný ke sňatku víc nezaveď:

Vím, že v otroctví si nepohovím.“

„Vidíte, že štipec politiky

Ženě získat může svobodu,

Jen když zcela nedbá na jazyky

Plné ouskoku a podvodu.

Historie, kterou bez okliky

Nám ta mučednice zjevila,

Nemá půl onéno romantiky,

Které já jsem užit musila,

Abych soudu ušla esthetiky.“

„Dlouhý rozum s dlouhými se vlasy

Velmi pohodlně může snést,

O rozumu krátkém ženské chasy

I o dlouhých vlasích bájí věst:

Ale hleďme okem skoumajícím,

Do nejhlubší časův hlubiny,

Zdali mužům, nám se rouhajícím,

Všecky nepříčí se dějiny,

Chválu díce ženém panujícím!“

„Sotva slunce svojí mladší tváří

Zasvítilo na piramidy,

A již jasnou zaskvělo se září

Žezlo slavné Semiramidy.

Ještě dříve proti Heraklovi

Ony bojovaly rekyně,

Které na půl panny na půl vdovy

Samostatné byly vládkyně,

Živy jsouce jak bez výrův sovy.“

„K čemu z cizích dějův cizí mravy

Ženské slávy důvodem jsou nám,

Činy Libuše a Vlastislavy

V našem srdci skvoucí mají chrám:

Ač nám Alžběty a Kateřiny

S Theresií slávu zjednaly,

Přece nejvíc dívky Libušiny

Vlastenské nám srdce zajaly;

Vzorem českým ať jsou české činy!“

„Ani ve starých ba ani v nových

Nejsem dějinách já prohnána,

Moje moudrost ze kněh Balzakových

A z Eugena Sue jest čerpána,

V noci Alfons Karr a v době ranní

Moje srdce baví Paul de Kock,

Ale díla královny všech paní

Mému slouží duchu za obrok:

Dudevantku čítám bez ustání!“

„Ona vyvedla mne ze přístěnku

Manželské té naší poroby,

Ona změnila mne v gentlemanku

Nadavši mne právem osoby;

Dokud její díla proslavená

Duchu mému byla ukryta,

Od muže jsem byla oceněna

Jako jinaká věc movitá,

Jako hračka děckem povržená.“

„Když pak síly své jsem pocítila,

Zňal se v útrobě mé vyšší duch,

Na manžela jsem se rozlítila

Jako Litice, či mstivý bůh,

Ruskou jsem mu připravila lázeň;

A když horkem hynul horoucím,

Protivnou hned musil trpět kázeň

V Lednu milosti mé vladnoucím,

Až měl respekt přede mnou a bázeň!“

„On se našeho chtěl zbavit sňatku,

Já se však ho zbavit nechtěla,

Ovšem ujala jsem za oprátku

Svatebních smluv pana manžela:

On se pod svým jařmem kroutil, příčil,

Jako uzavřený v kleci lev,

Dokavad van Aken neobklíčil

Generalním postem jeho hněv,

Dokavad jej bičem nevycvičil.“

„A tak z Boží vůle dál a dále

Taktika má muže zmámila,

Že jsem osedlala ke své chvále

Svého Kadera i Šamyla.

A hle nyní na vodítkách vodím

Nejlepšího v světě papínka:

Sama v koncerty a bály chodím,

Děti hlídá manžel chudinka;

Nuže zdali za Vlastu se hodím?“

Dixit. Po té řeči ozvala se

Hlučná z matronských úst pochvala,

Posluchárna tleskem otřásla se,

Jakby Malibranka zpívala:

Jak když slavné sbory Jelenovy

Hudbou promluví k nám srdečnou,

A my dáme tomu geniovi

Slušných potlesků daň společnou;

Tak mužatky tleskaly a vdovy.

Ale slečny k hlasu oprávněné

Chystaly se ku protestací,

Jedna postavy z nich povýšené

Takto začala svou orací:

„Prosím za slovíčko, vzácné dámy,

Ano slečen sbor vás prosí sám,

Abyste se poradily s námi,

Než se zjeví moudrých nález dám:

Krátký konec dlouhé melodramy.“

„Náš sněm není žádným, slečno milá,

Dle slov vašich melodramatem,

Jest to rozprávka jen ušlechtilá

O stálosti v sporu srdnatém:

Žena jsouci prav svých povědoma

Chce-li trochu meliva si smlít,

Musí arci se svým pánkem doma

Často velmi prudkou melu mít,

Aby punktum bylo, kde jest komma!“

„Vy pak slečinko má k vůli vtipu

Chcete v posměch dámy uvesti;

Chraňte se těch jedovatých šípů

A té utrhačné neřesti.

Vezmou-li vás ženy na svůj brousek,

Vloží-li vás vdovy na svůj mlýn,

Jistě po vaší cti ani kousek,

Ani nezůstane stínu stín,

Zhrdne vámi muž i bělofousek!“

„Poslyšte ty staré větroplašky,

Jak si vykládají žert a šašky.

Ve pokrytském zahalené plášti

Naproti nám tajné mají záští,

Že jsme asi o dvacet let mladší,

Že bez vrásek líce máme hladší,

Že jsme před adventem o pikniku

Měly vůkol plno milovníků,

Kteří podlé staré etiketty

Netančili s nimi menuety,

Kteří jim se k zemi nekořili,

Kteří jejich dcerám nedvořili.“

„Dle skromnosti pannám náležité

Snáším tu se s tímto důměním,

Že vzdor proti síle pánovité

Velikým jest matron uměním,

Ale který na světě brk psací

Černým vypoví to jazykem,

Jakou má ta dívka resignací,

Která milenci dá košíkem

A cit horoucí svým mrazem splácí?“

„Já jsem měla dvacet milovníků:

Pět baronův a tři hrabata,

Pro mne celinký pluk důstojníků

Míval různice a pračata,

Jeden víc měl zlata – podlé věsti –

Nežli Rothschild, než Demidov Rus,

Já však nedbala jsem svého štěstí,

Když mne nechtěl onen Zlatotrus

Po ohláškách ku oltáři vésti.

„Do mého zde album nahlédněte,

Jehož dárce spí až v pokoji,

Ono dáno jest mi od hraběte,

Který pro mne zhynul v souboji.

Znáte snad tu historii temnou,

Znáte snad mé při ní zásluhy,

Snad i znáte pověst nepříjemnou,

Že se můj rek zabil pro dluhy,

Kterých prý se dopustit měl se mnou!“

„Já jsem jista, že meč pro mne tasil,

To mně vyznal jeho protivník,

Jenžto milci mému život zkazil,

I hned po něm můj byl milovník.

My jsme často o té romantické

Události spolu mluvili,

Slzy prolévajíc elegické

Častokrát jsme spolu slavili

Jeho velikánství heroické.“

„Tu hle máte z minulejších časů,

Podpis ruky Zlatotrusovy,

Zde jest ze hraběcích kadeř vlasů,

A zde proužek modré osnovy,

Na níž chlípí známka krve dávné

Po šestnácti otcích zděděné,

Která cedila se v půtce slavné

Z arcirytířského ramene,

K vůli mně Helence dějepravné!“

„Zde se před oči vám obraz staví

Jeho protivníka-hrdiny,

Který dobrému se těší zdraví

V lůně bratrské své rodiny.

On mi rychlou svatbu přislibuje

Po smrti své tetky majetné,

A mně na velíně opisuje

Záměry své se mnou šlechetné;

Mne však ze svobodství nevyzuje!“

„Nebo jako slavné Amazony,

Jako ony české rekyně,

Štítím já se manželské té spony,

Milosti se koříc jediné;

I tak jako Dafne Peneova

Pro své panenství se zbobčila,

Tak já místo činů berouc slova

Již jsem ve slovník se změnila,

Který jalové jen sliby chová.“

„Mstivá léta jako Evmenidy

Nad mojí se hlavou snášejí,

A mé listy a mé heroidy

Slovo jenom slovem splácejí.

Archiv Třeboňský a Nadsekvanský

Sotva tolik listin zanímá,

Sotva starý palác Vatikánský

Tolikero dávných psaní má,

Co jich má můj pulpit velkopanský!“

„Že se dobře znáte v stylistice,

Milá slečno, to jest známo nám,

Jiná zas je lepší tanečnice,

Jiná okrasou jest v kruhu dám;

Kdyby historií pragmatickou

Každá z nás se chtěla proslavit,

Musila by trpělivost lidskou

Slovem svým a stylem unavit,

Já se snáším s modou lakonickou.“

„Nedbám milostné té písaniny,

C’est une flatterie, dont je me foue,

Nedbám slibův, u mne platí činy,

U mne má jen cenu rendez-vous,

Které vede k stupňům u oltáře,

Kde již Boží čeká náměstník,

Aby zajatého srdce-žháře,

Jenžto vrtkavý byl kočovník,

Naší poddal svévoli a káře.

„Často štola, meč ten Damoklesův

Nad mládenců starých temenem,

Byla bičem Attilových běsův

Nad manželů mladých ramenem;

Jako hrozný prapor Tamerlána,

Když dobýval k pádu zralých měst,

Takto štola za znak bývá dána,

Jaký manželovi hrozí trest,

Když se ženský Chan vdá za Sultana.“

„I jak východního vítěz světa,

Kdyžto na souseda zanevřel,

Zajatého druhdy Bajazeta

Do hostinné klece uzavřel,

Nuže takové se poddej káře,

Takovou buď sevřen klausurou,

Když se manžel stane z hospodáře

Mrzkým mahmutem a nestvůrou,

A chce zvítězit jen v jednom sváře.“

„Slečinka má dobrou odříkačku,

Střední historii dobře zná,

Leč to jsou jen slova na lapačku

A v nich fantasie plamenná;

Podejte nám důkaz generalní,

Který z činův jen se vyvije,

A pak zvíme, jste-li radikalní,

Nebo jste-li jen juste milieu,

Zkrátka jste-li Vlastou genialní?“

„Dobře jest, že ráčíte zde na to

Milost Paní přísně hleděti,

Co z knih gouvernantských bylo vzato

A se udrželo v paměti;

Já se raděj držím empiriků,

Kteří k theorii učené

Praktického vymáhají cviku

A se pravdy drží zkušené,

Práznou zamítajíc rhetoriku.“

„Pravdu máte slečno drahocenná,

Já mám hejno zásad praktických,

Pravda zkušeností potvrzená

Nebojí se pomluv kritických!“

„Pravda jest jak cedry na Libanu,

Kdyžto na ni dují větrové,

Více její vonnou šíří mannu.“

„Vy má drahá slečno rusovlasá,

Co tak truchlivě zde sedíte,

Jakoby vás netěšila chasa,

Kterou kolem sebe vidíte,

Rcete, zdali zamkla prozřetelnost

Rubínové sponky vašich úst,

Nebo zdali skromná potutelnost

Má na mysli snubní masopust

A s ním milencovu necitelnost?“

„Zdali Pravda v básní též se jeví,

Zdali věštčí ústa nelhou nám,

Zdali něco platí věrnost děví:

To jest, co v své mysli přemítám.

Já se pravdy nikdy neobávám,

Bez růže ji mohu dosvědčit,

Já svým slovům šperkův nepřidávám,

Jimiž přemrštěný kypí cit,

Jehož ve svém srdci nepoznávám.“

„Před nedávnem v blaženější chvíli,

Bylo poznati mně básníka,

Jenž hned na hrobech svých druhů kvílí,

Od hrobů hned k šprýmům utíká;

Nevím zdali tento pomatenec,

Rozptýlenost svojich různých sil

Svije v jeden neuvadlý věnec,

Kterým by své týmě ověnčil,

Vyšších Slávy věštců pobratřenec!“

„Neb kdo lásce nepoddal se svaté

S nejsmělejší odhodlaností,

Prozu do veršů ten básník mate,

Prostou jsa jen spoután všedností;

Protož pochybnost ta ve mně žive,

Zda svým dílem básník prospěje,

Když ten jasný plamen lásky tklivé

Jeho citův snad již nehřeje,

A on srdce chová zimomřivé?“

Sotva řeč ta byla dokončena,

Se zrcadla moucha sletěla,

Tou pak nedůvěrou rozlícena

V ústa bodla svého anděla,

Jenž co padlý anděl pánu svému

Také mně se rouhati počal;

Muší bodeč pysku růžovému

Ránu jako vosím bodcem vťal,

K attentátu hotov krvavému.

A hle, co tak tajně bylo skryto,

V jednom okamžení vyšlo v jev,

A to moje muší incognito

Ve sboru se vyzradilo děv;

Sotva že jsem bodem odvážlivým

Rasovlasou ranil dívčinu,

Ona lístkem oné růže mstivým

Se mne muší svrhla šupinu,

Já pak zase člověkem byl živým!

Jak se druhdy ženy rozlícené

Na zpěváka vrhly thráckého,

Kdyžto z všetečnosti neskrocené

Do sboru se vloudil ženského:

Tak se na smělého bohatýra

Dámy na mne vrhly odevšad,

Jako vrány upjatého výra

Na drobty mne chtíce rozervat,

Pro výstrahu mužům všeho-míra.

Po tom povyku a po tom sváře,

Ženskému jsa právu odevzdán,

Byl jsem náhle vržen do žaláře,

Pouty růžovými uvázán:

Ve vězení jsem ty memoiry

Pod dozorem dámským spisoval,

Mnohé sněmovní pře, mnohé sváry

V mysli tajemné jsem zachoval,

Ještě horší strachuje se káry.

Jako pěvec Lusitaniady

O své jmění bouří oloupen,

Báseň zachovanou od Najady

Z tůně mořské na břeh vynes’ ven:

Tak jsem já těch zbytků svojí básně

Ze žaláře na svět vydobyl,

Mnohou temnost vylíčil jsem jasně,

Skvrnu všelikou jsem ozdobil,

Pravdu nechtě vytrubovat hlasně.

Verše tyto mají – ne tak častou–

Plaché zásluhu jen lehkosti,

Básni, jejíž rekyně je Vlastou,

Těžko bylo činit za dosti!

Jestli verše ve slohách tak plynou,

Jak pod nožem tabák turecký,

Jestli neseká jich širočinou

Hrubý dělník z česka německý:

Na fidibus lehounko se svinou!