Sněm ženský. (Úvod.)

Ač mně děva Musa zbraňovala,

Bych se neodvážil vkročit tam,

Kdežto Krása s Pravdou sněmovala

V sboru slečinek a moudrých dám:

Přece zanevřel jsem na klausuru

Na vzdor spanilé té portýrce,

U zvonku pak tenkou chopiv šňůru

Zareptal jsem proti závírce.

Aj hle! jako Rusalka či Víla

Děva čarodějná vyšla ven,

A mne náhle v mouchu proměnila,

Že jsem ve sbor hned byl přepraven.

Co vám tedy budu vypravovat

Jest jen malé mušky bzučení,

Tajnost, již chce Bona Dea schovat,

Patmoské buď jenom zjevení.

Náhle jsem se octnul v sále skvělém,

Kdežto slavily ty rekyně,

Které lákají nás duchem, tělem,

Svátek Pravdy, přísné bohyně.

Ve křišťále kandelábrů jasných

Zhlíželo se světel tisíce:

Do zrcadel českých v rámech krásných

České dívaly se děvice.

Matka vlast ta v koutě stála dále,

Jako nepozbytná garde de dame,

Kteréž mlsná slečna prchla v bále

Do kredence k lásky lahůdkám.

Já jsem seděl, čili seděla jsem

Na největším v sále zrcadle,

(Víte, že jsem muškou byl tím časem)

Jak recensent sedí v divadle.

Leč i muší srdce mocná krása

Sněmujících dám tak rušila,

Že má povídka jen cnosti hlásá,

Jež mi Bona Dea svěřila.

Najde-li se skvrna pronikavá

Ve věnci mých bledých výrazů,

Jest to muší trus a kaňka tmavá

Na nešťastném krásy obrazu.