SNĚMY ZVÍŘAT. (II. Předložení.)

Po zvolení vládaře křídlatců král

Přímo letěl na svou skalní horu,

A spořádav věci svého dvoru

Třetího dne na pouť se vydal.

Letěl od domova dál a dále,

Až let jeho nenadále

Černá zarazila noc.

Na vysoké Pyrenejské hoře

Jeho zraky sna přemohla moc.

Druhého dne spatří moře –

Perutěmi vesluje

Přes propasti vod,

Jako povětrná loď.

Na ostrově odpočine,

A když noci temno mine,

Z novu dále putuje.

O polednách se mu zašeří

Kraje Afrikánské

V říši Marokánské;

Sotva oko tomu uvěří.

Na Atlasu konec pouti;

Tamto krále Lva jest sídlo,

Na horách bezpečné bydlo.

Orla dále nic nermoutí,

Naposledy napne křídla,

K jeskyňaté hoře se přiblíží,

A jak mile Lvova sídla

Znaky na ní zračí,

S výsosti se k zemi níží.

Sotva perutě povětřím zachvěly

A na zemi brky valné zazněly:

Ejhle ze svého paláce

čtveronožců samovládce

Velevážně naproti mu kráčí.

Vítají se mocnářové oba, –

Krásná přátelství i míru doba!

Po tom ke cti příchozímu králi

Hody počaly se potom bály.

Mnoho jídel bylo, kratochvil též moc,

Trvaly dva dni a třetí noc.

Deset honů od jeskyně Lvovy

Údolí se táhne hluboké,

Nad ně skály pnou se vysoké,

Dole stele chlad les kokosový.

Sem v určitý den

Čtveronožců sněm byl položen.

Sem se od bílého rána

Ze všech končin země

Starší zvířat plémě

Hrne, valí, tlačí,

Div, že dolní brána

Všem na jednou stačí.

Nyní vlaje korouhev,

Za ní kráčí mocný Lev;

Králi čtveronožců v zápětí

Orel přiletí.

Ku příchodu panovníků

Slyšeti volání sněmovníků:

„Sláva moci Vaší,

Mocnářové naši!“

Za vítání toho příčinou

Králové povděčně hlavou pokynou.

Orel v stínu palmy vzhlédne

K zasednutí pohodlné místo,

Připravené velmi čisto:

Lev si na svůj trůn zasedne;

S trůnu pak se mocnářovo

Velevážné ozve slovo:

„Nebudiž Vás tajno, věrní naši,

Proč my Vás sem povolali.

Válka sice nás nestraší,

Aniž jiná příhoda,

Anebo zlá nehoda,

Jíž bychom se báli;

Po celém teď světě

Blahý pokoj kvete:

Sejití našeho jediná

Ta jest příčina:

Z daleka k nám přišel ondy host,

Orang-Utang, umělec z Paříže,

(Z města, kde se kroj pro všecky lidi střiže).

Jeho divuhodná výmluvnost

Přinesla nám novin mnoho.

Ze všeho podotknu jenom toho,

Cvičený že onen Pán

Příhodný vymyslil plán,

Jakby celé naše pokolení

Dospělo k vyššímu zvelebení.

Pročež já také jasného ptactva krále

Jsem požádal, aby k nám naschvále

Do sněmu se dal najíti,

A při radě naší ráčil sám pobyti.

Nuže pane

Pařížane,

Líbo-li, vyložte sám

Obmyšlené plány nám.“

Přívětivě na to Lev

Na Orang-Utanga kývá.

Celý sněm se na tribunu dívá.

Za malou tam chvíli v jev

Vystoupí obratný Opičák

V karmazínový

Oblečený frak;

V ruce má

Klobouk modový,

Všecko na něm hrá.

Čelo jeho bylo oholeno,

Konec líc a měkko pod bradou

Načesanou fousů ohradou,

Jako živým plotem, otočeno.

Není známo, naši-li šviháci

Modu tuto přijali od opičáků,

Čili naopak ji opičáci

Vzali od našich šviháků.

Na krku měl květovaný šátek s mašlí,

Za ochranu proti kašli.

Lýtka, stehna a vyhublý břich

Žluté zakrývaly kalihoty,

Ouzký na hoře byl jejich střih,

Širší byly nohavice.

Nescházelo mu nic více,

Jenom voskované boty.

Nuže, proč pak přišel bos?

Panáček měl dobrý nos;

Kdyby byl též boty měl,

Nebylby do sněmu zvířat směl.

Bosé nohy mu svědectví daly,

Že není snad hotový

Za sklo švihák modový,

Ale pravý Opic oud,

A že patří pod opičí soud;

Mimo to mu chůzi poulehčovaly.

Jako šípka, hbitý pan

Novokrojný Pařížan

Na tribuně se zamíhal,

Poklony nejdříve králům stříhal,

Slušnost ale nepřeháněl;

Potom sněmu se ukláněl,

A hned počal své, pln důvěry,

Vykládati příběhy a záměry:

„Díky a pokornou úctu skládám

Předně Vaší velebnosti,

Věhlasným též Vašim radám,

Že mně neznámému hosti

Té cti vzácné přáno –

Před věky což neslýcháno –

Že zde smím hlas pozdvihnouti,

Osud svůj a záměr rozvinouti.

Vězte tedy, pravý potomek

Rodiny jsem Afrikánské

Z čeledi Orang-Utangské.

Ubohý však pastorek

Lidské chtivosti jsem stal se obětí.

V outlém mládí do Evropy zavlečen,

Byl jsem v pověstné menažerii

V kozelcích a tanci vycvičen.

Sjezdil jsem v tom zajetí

Celou Francii a Britannii,

Vlachy, Špaňhely a Turky,

Rusy, Němce, Brandeburky,

Slovem: celý starý světa díl.

Na cestách jsem dvadcet let prožil.

Mistr byl jsem na provaze

Povždy udržev se v rovnováze.

Kozelce jsem metal,

Do klubka i do obruče,

Jak mi veleno, se splétal,

Skákal, tančil, z dlouha, ruče.

Odevšad mi zněla chvála

Od diváků i od principála.

Umění mé Pána obohatilo:

Než on za mou všecku snahu,

Abych lehkou zachoval prý váhu,

Nedával mi se najísti;

Hlad mne nutil skořepiny hrýzti.

To v mém srdci záští zbudilo.

Dnem i nocí pouhá

Trápila mne touha,

Abych buď se poroby té sprostil,

Anebo ze světa se vyhostil.

V hoři mém a lopotě

Jediného měl jsem přítele

Jana, ponocného našeho stražitele.

Ten mé porozuměl trampotě.

Bohatý a vzácný býval jeho rod;

Narození jeho nepřišlo mu ale v hod;

Hrozné potkaly ho strasti.

Ve Francouzích, jeho vlasti,

Divá luza tehdáž byla samovládce,

Která často jen, kdož jmění měl,

Neb se důvtipem nad jiné skvěl,

Prohlašovala za obce zrádce.

Tak se dálo rodičům i Jana mého.

Zlostné msty a zloby cizí vinou

Hlavy jejich padnuly pod gilotinou.

Lidé zuřivi jsou vrazi rodu svého!

Sirotek Jan desítiletý

Ve světě stál jako zakletý.

Žebral: dar mu mnohý odepřel;

Celé dni a noci hlady mřel;

Darmo slzy ronil;

Neměl, kdeby hlavu sklonil;

V létě na dláždění spával,

V zimě v chlévích lůžka vyžebrával.

Srdce mi po každé puká,

Když si zpomínám na jeho muka.

Jiné jeho strasti původy,

Bídu, lopocení, nehody

Vyčítati pominu;

Mnohou bych tím ztrávil hodinu:

Než to dotknu o svém dobrodinci,

Že se do služby dal k tomu zvířetinci,

Kde jsem úpěl já také u vězení.

Brzy Jan si mne oblíbil,

A můj los mi ulehčiti slíbil.

Oba jsme si rozuměli;

Podobný jsme osud měli.

Já ho miloval co otce.

V dobách nočních při bdění

Sedával u mého kotce,

A mně, co věděl a slýchal, vypravoval

O chytrosti lidí, o jich cvičenosti,

O šeredě jejich nepravostí.

Vtip a rozum lidský vychvaloval,

Srdce sobělibé Iíčil

Povídaje, co se zlého

Lidmi bylo stalo,

Až se dle povídek jeho

Proti nim i duch můj zpříčil.

Jednou v noční době,

Když kolem vše tvrdě spalo,

Počal ke mně: „Nepomyslíš sobě,

Jak podivných Člověk mívá nápadů;

Nešetří on píle, nákladů,

Obtížností sobě neváží,

Až přemůže, co mu překáží.

On již celou podmanil si přírodu,

Živly: zem i vítr, oheň i vodu,

Kovy, byliny i všecku zvěř;

Ano ledajaká k pohrdání zběř

Vůli jeho posloužiti musí.

Divné se zvířaty provozuje kusy.

Nejsi ty jen sám,

Jehož on užívá chytrosti a síly

K zisku svého cíli;

Já jich více znám.

Pominu, co pro své hrdlo usmrcuje,

Aby měl jen hojnost u stolu;

Nechci vyčítati jeho otroků,

Koňů, oslů, mezků a volů,

Kterých za trochu jen obroku

K těžké práci odsuzuje.

Ti mu pluhy, vozy, lodě, mlejny táhnou,

Až jim nohy po úklidu prahnou.

Co on se psy, medvědy a opicemi

Dávno provádí na provaze a zemi,

To i tobě známo dosti

Z mnoholeté zkušenosti.

Než za dnů těch jeho důmysl

Vynalezl nový průmysl.

Podlé jeho návodů

Zvěř zapírá vlastní přírodu.

Jako posud ty na provaze,

Slon, hrubého těla navzdor povaze,

Nejenom po zemi dvorně tancuje,

Ano i na tlustém laně harcuje.

Zajíci a Stehlíci z děl sami střílí,

A snad, jestli mne můj soud nemýlí,

Zastanou v čas míru

Službu kanonýrů.

Čížkové vojensky stávají na stráži,

Sobě vodu ze studnice,

A z kapes diváků Pánu stříbro váží.

Myši Angličanům točí vřetenem,

Neslýchaným pro ně břemenem,

A snad brzy z těchto praktikantů

Nový povstane cech fabrikantů.

A co ku podivu ještě více?

Blechy po dvou spolu šermují,

Do vozíku se zapřahují,

A jej po stole a sále

Rychle táhnou dále;

Ano možná, že za rok a chvíli

Místo parní použijí bleší síly.

Člověk v osvícené této době

Zvířata již povyšuje k sobě.

V Angličanech nyní prý

Celé smutno- i veselohry

Provozují zvířetinců oudové.

Ano brzy přijdou věkové,

Že i ptáci bez nedůvěry

Budou zpívávati opery.

Ty se stydíš za své posunky a šmejdy;

Ale slyš! i člověk, bohorovný tvor,

Zvířecí vyvádí rejdy.

Zlata za výměnu,

Za peníze, za ten duší mor,

Mnohý zaprodal

Člověčenství svého cenu;

Mnohý přetvářený lhář,

Přeoděv se ve zvířecí tvář,

V žábu, v opici,

Medvěda i oslici,

Diváky své oklamal.

Celá města, novot chtivá,

Po té lidské potvoře

Tak se fantila a rantila,

Jakoby ponejprvé, co živa,

Žábu byla spatřila.

Závistí a pro hoře

V umění svém mistrové,

Umírali zpěvkyně i hercové;

Neb co jim nepřálo štěstí,

Žába ta přetvářená,

Žádaná a prosená,

Bez přestání po dní pět,

Ano někde po deset

Musela v divadle skákati a lezti.

A co lidé měli z toho?

Ovšem mnoho!

Nevídanou novotu

Tříloketní žábu viděli!

Ale snad se za to styděli,

Že, kde sídlo vystaveno Muse,

Přístupu potvorné dali luze?

Chyba lávky! za tu robotu

Požabilci, svému miláčku,

Zlata nasypali do sáčku.“

Takovými povídkami mne vyrážel.

Často ale jeho řeč

Byla ostrá jako meč;

Na otroky mamonu dorážel:

„Mamon vládne lidem, vládne světem,

Mamon pohrdává ctnosti květem.

Starožitný jindy slavíval se rod:

Teď se nikdo neptá na původ.

Otázka jen všady zní:

„„Má jich? A jak mnoho ? Milion?““

A když pochlebník to zví,

Zvolá bídným před lichvářem:

„„Blahoslaven pan baron !““

Bez diplomu titul dává luza,

Hrbatí se před milionářem,

Do noh jemu padá,

Plíží se na způsob hada,

Až mi vypraviti ošklivo a hrůza!“

Jednou strašně hruď se mu pobouřila;

Ústa jeho zuřila:

„Svobodou se lidstvo chvastá:

Předce však zajímá otroky;

Jako ze zboží z nich čítá ouroky,

Jejich pot a krev lakotně chlastá,

Hle svobodný pán,

Severo-Amerikán,

Svobody nepřeje jiné lidské tváři;

Negra do pluhu jak oře zapřahá,

A když jemu slunce Iíce škvaří,

Když on omdlévaje k zemi padá,

Tyran bič naň napřahá,

Bije, až se krví zardí záda.

Cizozemci vztekají se proti Indianu,

Dědičnému Ameriky Pánu;

Z lesů, z luhů vyhánějí jej,

Krvolačné feny štvou na něj. –

K vůli nelidského hospodárství

Amerikán zuří proti černochům;

Evropané horšího barbarství

Páší proti pokrevníkům, bělochům.

Hrdí západní vzdělanci

Proti rovné pleti a své krvi

Zlostné vraští brvy.

Lidu pokojného hánci

Podtají se rotí,

Stráže přepadají nenadále,

Krví měšťanskou své dýky brotí,

Ze pekelných nástrojů

Střílejí na mírumilovné krále.

Druzí kněží vraždí, chrámy boří,

V krvi starců, žen a nemluvňat se brodí,

A ve víru rozbrojů

Odsouzené lotry ze vězení vodí,

A v nich toho moří,

Kdo dle hlasu svědomí

Jiné nabyl vědomí,

Než by jařmo schválil,

Které na vlast vývrh lidu svalil.

Kdo se příčí omámené rotě,

A vida zkažených obcí strasti,

Bývalý zastává mírný zákon vlasti,

Toho zbavujíce dědných statků

Vyhánějí z vlasti rodné.

Koho sok ohavný obžaluje,

Že o moudrosti a o dobrotě

Zřízení nového pochybuje;

Tomu v obci té, (svobodné!?)

Vraždí děti, otce, matku,

Až užáslá trne příroda.

Takto zuří vývrhové křesťanů,

A zuřící jejich vztek

Doprovází divý plesu jek:

„Zdráva budiž Svoboda!“

Rozbujená láje Pařížanů

S matkou odpravila mi tak otce.

To-li osvěty a svobody ovoce?

Dědictví mé obci přiřeknuli,

Co jsou Jakobíni sami nepobrali,

A mně děcku zanechali

Svobodu a zvůli,

Z povětří a vody býti živu.

Zřídka poskytla mi chleba skývu

Ta pokrytská

Láska lidská,

Až mne zahnala sem od svých dveří,

Sem, kdež otrok sloužím zvěři!

Oko mé se v noci nezavírá,

Duši mou bolest a hoře svírá.

Buď to nebi žalováno;

Mezi lidmi místa mi nepřáno!

Padni tedy kletba, zlořečení

Na to zpotvořené pokolení!“

Tak se na svou stejnou pleť a krev

Jan můj po každé rozlítil,

Když mi lidskou Iíčil nákazu.

Od těch dob, co přišlo mi to v jev,

Já se vyšším, lepším cítil

Na pletencích provazů.

S pohrdáním jsem se díval

Na diváků zástupy,

Div! že jsem se neošklíbal

Na tleskané chvály zákupy.

Povaha má jindy lehká,

K činu přísnějšímu křehká,

Ode dne se tužila

A k činům se pružila.

Ve mně vznikaly myšlénky všeliké,

Až konečně pak uzrálo

V duši mojí předsevzetí veliké.

Kéžby nebe tomu zdaru přálo!

V paměti mé utkvělo,

A poznovu v uši moje zaznělo,

Jako prorokovo,

Janovo to slovo:

„„V Angličanech prý

Celé smutno- i veselohry

Provozují zvířetinců oudové.

Ano přijdou brzy věkové,

Že i ptáci bez nedůvěry

Zpívávati budou opery.““

Vůbec vědomo, že divadlo

U lidí jest mocné hýbadlo.

Krásná tanečnice,

Líbohlasá zpěvkyně,

Outlá, mladá herkyně,

Světa jsou teď panovnice.

Učenost jí suchý chléb a pije vodu:

Oněch krásek ale berně čistá

Víc obnáší, než civilní lista

Knížat z královského rodu.

Malá noha, slíčná tvář, a pěkný vlas,

Ku sopránu připojený ženský bas

Královsky se odměňuje,

Královsky se oslavuje!

Místo hřebců šviháci se pár po páru

U divadla zapřahují do kočáru,

A svou, hlučíce po cestě,

Vozí královnu po městě.

Ano dobrá-li má pamět jest,

Tuším, že tu samu čest

Přetvářené prokázali Žábě,

Vozivše ji u vítězoslávě.

A tu poctu lidé vzdávali

Požabilcům a Opicem nepravým:

Nuže, což by nám opravdovým

Zvířatům udělali,

Kdybychom my sami pravidelní

Spolek zarazili divadelní?

Věru, jak mile co herci vystoupíme,

Sláva lidí zopičatělých uhasne,

Podivem Evropa se užásne;

A my na věky se proslavíme.

Za připití v pivnici

Nejslavnější básníci

Geniálních,

Bestiálních

Frašek a komedií,

Oper a tragoedií,

Baletů a melodram

Napíší nám plný krám.

Ty v ouplňku času

Naplní nám kassu.

My pak sami živi moudře, spoře,

Schránku míti budem na komoře.

I počestní lidé pocítí pak tužbu,

Za chléb konati nám nejsprostější službu.

Tak budeme světa, ano lidstva páni

Zponenáhla jmenováni!

Za tou tedy jasnou vidinou

Ducha mého let se hnal;

Za tou bádající příčinou

Jsem se já na cestu k vám vvdal.

Náhoda můj outěk zrychlila.

Byl jsem churav, nemohl jsem hráti:

Ale principál, můj Pán,

Nelidský tyran,

Výprask kázal metlou dáti.

Žluč se po hrudi mi rozlila.

Abych sprostil se nového trápení,

Pobádán od Jana, svého dobrodince,

Ušel jsem bez prodlení

Z Pařížského zvířetince.

On mne, jak jsem, oděného

Vyprovázel přes Francouze,

A vydával za němého.

Městům jsme se bedlivě vyhýbali;

Neb nás jako zběhy stíhali.

Krutá svírala mne často nouze.

Až ve Špaňhelích a v Portugalu

Své jsem provozoval umění,

Tam mi vzdali hlučnou chválu,

A mé odměnili snažení.

Jak mile se plachty lodní naduly,

Z Kadixu jsme do Afriky přepluli.

V Tangeru prodlévá Jan

Čekaje, můj přijme-li se plán.

Naše věc jest jeho stejná péče,

Pro nás hlavu položí pod ostří meče.

S jeho návodem vzděláme vlastní vtip;

Odstrašiti se nedáme,

Byťby na počátku bylo něco chyb,

S pevnou vůlí vše překážky překonáme.

Pakli se čtvernožci se ptactvem spojíme,

A k veselohrám,

Činohrám i operám

Stálý spolek sestavíme,

Nemine nás prospěch ani sláva,

My dosáhnem v pokoji a v tichu

Mezi řady živočichů

Ku vyššímu důstojenství práva.

Vašeho jen třeba k tomu zvolení,

A budeme vyotročeni!“

Takto skončil příchozí sem host

Obšírnou svou řeč.

Sněmu Iíbila se jeho výmluvnost.

Slova jeho vesele ledakde zněla.

Jinde olověnou váhu měla,

Ano v duši tkvěla jako šíp a meč.

Na to slavný zvířat samovládce

Odpověděl jemu krátce:

„Veliká jest Vaší výmluvnosti sláva,

Tklivě dojala mne Vaše zpráva;

Ovšem tak jest důležitá,

Žeby k vyzralému rozhodnutí

Nestačila rada okamžitá.

Pročež ohled ten mne nutí

Na dva dni poodročiti sněm;

Aby každý mezi tím

V rozmlouvání společním

Seznámil se lépe s věci povahou,

Aby potom s rozvahou

Své pronésti mohl o ní zdání.

Po všestranném rokování

Uzraje pak úsudek.

Doufám, že to všem

Bude v hod a vděk.

Zatím Vy, můj Pane hosti,

Do Iíbosti

V domě mém poodpočiňte,

A se v rozmluvách přičiňte,

Co by zdálo se za dobré Vám,

Ještě zevrubněji vysvětliti nám.

Třetí den po záři ranní

Počne naše o tom rokování.“

Dí, a s Orlem vážně odchází,

Dvořanů jej řada provází.

Za ním zavzní hlasy ze sněmu:

„Sláva králi moudrému!“