SNĚMY ZVÍŘAT. (III. Besedy.)

Po rozjití v dobu podvečerní

U Lva krále skvostná byla tabule;

K ní pozváni byli jeho věrní.

Každý pokrmů požíval do vůle.

V pravo se Lvem spolu

Seděl Orel v čele stolu,

Jim pak nejblíže

Orang-Utang z Paříže.

Vedlé stály Lvovy rady.

Slon a Rys a Nosorožec,

Liška a pak Jednorožec.

Zvěře nepočetné řady

Nížeji společně hodovaly.

Dříve málo rozmlouvaly:

Až pak ukojena byla chuť,

Slova z úst se lila jako rtuť,

Po příslušném rozhovoru

Počal host

Na žádost

Nejvyššímu dvoru

Přednášeti pěkné rýmy,

Anekdoty, pohádky a šprýmy.

Lvovi se to Iíbilo i Orlu králi;

Často srdečně se rozesmáli.

Potom podlé staré kroniky

Libomluvný host

Divnou líčil udalost

Z věku zvířecí romantiky.

Za času a věku onoho,

Na zemi když lidí bylo nemnoho,

Ale zvěři mnohem více,

A pro ni dost obroku a píce,

Za onoho času kraloval

Jeden z předků Vaší Velebnosti.

Lvovy panovnické ctnosti

Každý z poddaných vychvaloval.

Jednou zvířata se sešla dohromady,

Veliké jich byly řady.

Mezi nimi malý Mraveneček

Povyleze na boreček,

A rozhorlen rozpráví:

„Veliké nám bezpráví

Lev, pán mocný, tropí;

Kamkoli on nohou tlápne,

Celé, plné kopy

Mravenečkův nevinných,

Dobrých, věrných poddaných,

Na jednou zašlápne.“

Ku borečku pohleděv

Promluvil pak Lev:

„Ježtos’ malý, nevidím tě,

Mravenečku můj:

Ani neslyším tě;

Neboť slabý hlas je tvůj:

Tvá však teta Múcha,

Sednuvši do mého ucha,

Oznámila mi tvé bědování,

Stýskání a žalování.

Než vy, druzi, suďte mezi mnou

A mravenců rodinou:

Mohu-liž za to, že ubožátka,

Tak malá zvířátka,

Jichž já ani nespatřuji,

Proti vůli usmrcuji?“

Od zelené borovice

Slabý sice,

Ale smělý ozýval se zas

Mravenečkův hlas:

„Králi Lve, tys také zvíře,

A my mravenci jsme také zvířata;

Vůbec uznána jest pravda ta, –

I my žijeme v té blahé víře,

Že nás, jako tebe,

Stvořilo milostné nebe.

To nám přeje, abychom se radovali,

A života svého užívali.

Nezašlapuj tedy červy, broučky malé,

A dej pozor na svůj krok,

A obzvláště na svůj pádný skok:

Šetrnost k nám bude tobě k věčné chvále.“

Dí Lev: „Učiňtež jen, abych kráčeje

Mohl viděti maličkých vás,

A zajisté pádná moje šlepěje

Neublíží ani nejmenšímu z vás.“

A hned toho ještě léta

Slezli se mravencové z celého světa;

V nebi Lvovi bryle udělati dali,

A než vítr vál podzimkový,

Bryle byly hotovy.

Mravencové, udělavše kolesa,

Táhli je přes hory, doly do lesa;

Brouci a červíci pomáhali.

Spojené se podařilo síle,

Obrovské že v les dotáhli bryle.

Skla i práce jejich u Lva došly chvály;

Slušně pak je na nos jemu nastrčili,

A provazy pavučími upevnili.

Po tom řečný mraveneček pověděl:

„Podívej se na mne, králi!“

A Lev pohledě skly na Mravence

Spatřil, div se nezachvěv,

Koho dříve neviděl,

Malého zeměplozence

Takového teď, jak velik byl sám Lev.

Tohoť on se nenadál;

Než dí veledušný král:

„Sám jsem věru tomu rád,

Že jste opatřili mi ty bryle;

Budou mi vždy vzácné a vždy milé;

Nositi je budu napořád.

Ano, Vám to přisáhám,

S nosu svého

Dobrovolně jich nedám;

Nevěda, bych nezahubil maličkého.“

Od té doby Lev nekráčel bez brylí;

Nejmenšímu mravenčíku,

Brouku a červíku

Vyhýbal se vida, nepodobno k víře!

Velikostí sobě rovné zvíře.

Jeho úmysl ušlechtilý

Všem byl vděk a mil;

Každý krále velebil.

Dokud počasí trvalo deštivé,

Studené a mrazivé,

Lev král volnějším chodíval krokem,

A nezřídka vyrážel se bodrým skokem;

Neboť háj i pole prázdno bylo,

Do děr hmyzu plémě se ukrylo.

Než jak mile jarní slunce zavítalo,

Plno mravenčíků,

Brouků a červíků

Po zemi se zakmytalo.

Kdekoliv pak dobrý král

Se brylema stál,

Nelze bylo mu kročiti z místa,

Kam šlápnouti chtěl,

Zvíře veliké viděl;

Chůze jeho nebyla již jistá.

Darmo vlídně volal: „Moji milí,

Ustupte mi chvíli;

Nemohu kročiti dále!“

Nikdo neposlouchal krále.

Posléz do kola obklíčen,

Hladem trapným sklíčen,

Zařval, a se tázal:

„Chcete mne zabiti?“

Nikdo nedával mu odpovědi;

Darmo hluchým kázal.

Všecko jako němo bez citu naň hledí.

A Lev počal skoro mříti.

Mohl sice bryle s nosu střásti,

A ujíti kruté strasti:

Neučinil toho král,

Přísahu svou zachoval;

Ale sotva třetí den minul,

Hořem spíše, nežli hladem zahynul.

Zvířata nechtěla dále

Dědičného míti Lva za krále.

Nastal všeobecný zmatek

A neřádů truchlivý počátek;

Říše zvířat byla zbouřena;

Každý jako ve šílenství

Zákonům odpíral poslušenství.

V tomto zmatku zmocnili se vlády

Tigr, Medvěd, Hyena;

Jeden, druhý i třetí

Skla nechali ležeti,

Panujíce bez potazu, bez porady:

Aby ale zachovali práva barvu,

Chytrou na Iíce navlékli larvu,

Toto vydavše ohlášení:

„Všeobecné svobody k obhájení

Obci jsme se postavili v čelo.

Tmy čas pominul,

Despot zahynul.

Slunce osvěty i na nás pohledělo.

My tři dole psaní

Nejsme říše panovníci,

Ale k jejímu zastání

Hotoví jen služebníci.

Veškerému zvířat národu

Ohlašujem dokonalou svobodu.

Nikdo neměj práva výhradního;

Každý dle zákona přírodního

Čiň, co vlastní pud a vůle káže,

K ničemu jinému svoboda neváže.“ –

Dole podepsáni byli triumviři,

Tigr, a Hyena s Medvědem,

A pod nimi sekretáři čtyři:

Krokodýl a Vlk, a Kuna s Šákalem.

Jak mile ten statut vyšel,

Kdo ho četl, nebo slyšel,

Každý splésal: „Svoboda buď zdráva!

Tigru, Medvědu, Hyeně sláva!“

I sám Osel slyšeti se dal,

A v roznícení: „I já,“ zvolal,

„Blahoslavím důstojný triumvirát;

Osvobodilť zvířat utlačený stát.“ –

Dlouho netrvalo radování;

Místo radosti a plesu

Od polí a lesů

Ozvalo se naříkání:

Hle, tam po pachtivém honě

Tigr uchvacoval Koně;

Jinde Medvěd Laňku trhal;

Darmo Beránek se ve klín matčin vrhal,

Jej i matku jeho zavilá

Hyena zadávila.

Šákali a Vlci sápali se na bravy,

A po nářku a žalobě beze studu

Statutem své omlouvali nemravy,

Řkouce, že to činí podlé svého pudu.

Všady množily se loupeže a vraždy;

Nelekal trest pokoje rušitelů;

Svou jen činil vůli každý,

Neboje se mstitelů.

Kdo se cítil silnějším,

Vrahem stal se zpurnějším.

Násilníci byli samostatní páni,

Slabší loupeni a mordováni.

Ze zoufalství outočiště braly

U člověka Ovce, Kozy, Krávy,

I statečné Koně jemu se poddali,

Aby život zachovali a své zdraví.

Netušili Mravencové nebozí,

Jaká strast jim zahrozí.

Od Medvědů pošlapáni,

Anobrž i požíráni,

Pozdě pykali

A naříkali:

„Ach, jak byli jsme zaslepeni,

A brylemi mámeni!

Zákon dříve naší býval ochranou,

A Lev štítem zákona i obranou.

Kam nás marná pýcha vedla,

Že jsme svatý svazek mezi ním a námi

Přetrhali sami?

Slepá svévole nás svedla!

Královo jsme zosnovali zahynutí:

Za to tyrané nás nyní dáví krutí!“ –

Pozdní bylo litování,

Zpozdilé i bědování.

Stále tenčila se zvířat říše;

Nouze vstupovala výš a výše,

Až konečně slabá zvěř

Úpěnlivě žádala jarého

Vnuka Lvova šlechetného,

Aby zahnal tříhlavou tu zběř,

Slibujíce, že jej jako krále

A jak otce ctíti budou stále.

Od té doby vládne Lvovo plémě

Po oboru země. –

„A kam octnuly se staré Lvovy bryle?“

Ptal se hosta Lev. Host na to dí:

„Rozšířená pověsť dovodí,

Že je Medvěd, jak se vlády dopídil,

V lese někde skryl.

Celé věky v zemi zakopané dlely,

Předce však nespráchnivěly;

Při zázračné zůstávaly síle,

Ano, jako niva, která ladem ležela,

Hojněji vydává obilí a píce,

Zvětšily ji mnohem více.

Zdálo se, že skla ta zmizela:

Až do lesa pozvaný na lov

Přišel ondy mladý Filosof.

Zabloudiv do trávy lehnul unaven;

Zemdleného spoutal tvrdý sen.

Ve snách vidí

Davy lidí,

Zástup Iínorukých spekulantů,

Zástup hejsků, času mařičů,

Mrhačů a mudrlantů,

Osvícených lampářů a dlaždičů.

A hle, každý sobě pro svou oslavu

Korunu jakousi sází na hlavu,

Brylemi se jeden na druhého dívá,

Klaní se a usmívavě hlavou kývá.

Za hlavou pak snící Filosof

Náhle spatří otevřený rov,

A v něm lesknouti se poklad bohatý;

Než nastojte! seděl při něm Rohatý.

Ovšem zloupiti Roháče,

Pekelného práče,

Sprostákovi věc nesnadná jest:

Filosof se ale čerta nebojí,

A hned ruku vztáhne,

Po pokladu sáhne.

Jak si ale zlato osvojí,

Trhne sebou, a se probudiv

Za hlavou má zaťatou o něco pěst;

A hle, jaká změna, jaký div?

V ruce drží starobylé

Lvovy bryle.

Sám však neví, zdali z mozkovice své,

Nebo z lesní půdy té,

Důvtipná kdež hlava dřímala,

Ruka bryle vyrvala.

Sotva je však na nos zavěsí:

Ejhle jaké zázraky

Jeho spatřují zraky!

Korunovaný sem blíže z podlesí

Kráčí obr, ve pravici žezlo maje;

Za ním trůn se jako ve mhle nese;

Přímo k filosofu měří pospíchaje,

Až pak u něho se zastaví;

Ale nepodobná slova vypraví:

„Přicházím oznámit Vám,

Že se páni z lovu

Chystají odjeti domů,

Abyste však nezbloudili v lese,

Cestu nejbližší okáži sám.“

Filosof teď starobylé

Sundal s nosu bryle:

A kdož mnedle před ním stál?

Korunovaný-li král?

Nikoliv! A koho tedy viděl? –

Drvoštěpa s sekerou.

Skoro za svůj blud se styděl.

Opět ale bryle nastrčil,

A hle, znovu obra s korunou zočil.

Mlčí chvíli ještě některou.

Potom vážně vstává;

Drvoštěpu skla podává

Řka: „Skly těmi na mne hleď!“

Udivený drvoštěp se domnívaje,

Že snad pán všech pět

Nemá pohromadě,

Skel se netýkaje,

A se pohladiv po bradě:

„Pane,“ vece, „chvála Bohu,

Bez brylí že zříti mohu.

Vy jste ale, jak vidím, pán z města,

A nevíte, kudy z lesa cesta.

Já ale zde často chodím;

Nuže, kde čekají Páni,

Vaši ostatní kumpáni,

Milerád Vás doprovodím.“

„„Nikoliv!““ horlivě mudrc vece,

„„Podívej se na mne předce

Skrz ty bryle!““ a hned mu je strká;

Drvoštěp se bráně sem tam brká,

Jakoby se dotknul hada.

Sotva ale skla na nose čije,

Poděšený na kolena padá

A se v prsy bije;

Volá: „Odpusťte mi, královská Milosti;

Proti Vašemu já prohřešil se trůnu:

Než já na hlavě Vaší Jasnosti

Teprvé teď vidím královskou korunu.“ –

„Vstaň, příteli můj,

A se nestrachuj,“

Filosofovo

Laskavé zní slovo:

„Podlé správy přírodní

Všickni lidé rození jsme králové,

Samostatní, plnomocní, svobodní.

Neboť,“ dovozuje dál

Posadil se na pařez,

„Neboť, pravím, příteli můj, věz,

Adam již byl první král:

Všickni tedy stejného jsme původu;

Neboť všickni jeho jsme potomkové.

Nejen tedy já, i ty,

Sousede pracovitý,

Z královského pocházíš rodu.

Kdybys mohl sám na sebe zříti,

Bryle ty by musely tě přesvědčiti,

Přirozenou že i hlava tvá

Korunou opatřená.

Všickni lidé v každé době

Byli jsou a budou rovni sobě.

Nikdo nemá práva, jiným panovati;

Každý sám nad mnohem nebo málem

Svým jest pánem, svým jest králem.

Poddaným se nikdo nesmí jmenovati.

Svoboda jest naše vlastnost přirozená,

Ve svobodě zakládá se lidstva cena.

Pročež svoboda buď zdráva,

Svobodné jen obci sláva!“

Jak mile pán počal od Adama,

Sundaje skla v trávu sednul drvoštěp,

A pomyslil: „Pán Bůh s náma,

Tomu pánu předce v mozku vězí hřeb.“

To pošepmo, nahlas ale takto pravil:

„Divno, pane, o čem jste mne zpravil,

Rád bych nepochyboval,

Kdybych právě,

Jako jelen parohy,

Korunu tu na své hlavě

Čil a rukama ji omakal.

Pravíte mi také, že já nebohý

Zároveň pocházím z královského rodu.

Není ovšem neslýcháno,

Z králů že se stali sluhové,

V letopisech také prý zapsáno,

Z otroků že pošli někdy králové;

Než já chudý drvoštěp

Jídám rád i suchý chléb,

A jen pouhou pívám vodu.

Vše buď ale poručeno Bohu;

Spokojen jsem, dokud pracovati mohu.

Zdráv jsem, žena, děti mé jsou zdrávy;

Nežádám si rodu, ani jména slávy.

Nedychtím po korunách,

Ani po lichého štěstí hrách.

Přeji panstvu rozkoše a kratochvíle,

Mně při práci čas ubíhá míle.

Než podobně jako králova

Stvořena jest duše má.

Obrazu božího nese podobenství;

Jediné to mé jest urozenství.

Podlé věčné vůle boží

Nejsem ovšem jiných zboží:

Ale krále ctím a miluji,

Jeho velením se spravuji.

Bývalo tak, tuším, od počátku,

Rodinu svou a čeládku

Otec spravoval:

Adam tedy byl sám první král;

A děti Adamovy

První poddaní jsou byli královi.

Otci právo vydobyla povinnost.

Snažnou o rodinu veda péči,

Za své služby, za své oběti

Slušnou žádá od dětí

Pomoc, poslušenství, uctivost.

Ku prospěchu všech

Otec vládne ve své chýši,

A své blaho nalezá v dětech.

Králi sluší péče větší;

Jeho rodina jest národ celý,

Spravujeť on celou říši.

Já jej ctím co otce, jak Bůh velí,

A podřízen jeho panství

Volně snáším povinné poddanství.

Zákonať on obrana,

Má i sousedů onť ochrana. –

Než odpusťte, že po sprostu

To Vám mluvím, učenému hostu.“

„Ó dobráku,“ přejal Filosof

Dřevařovo pásmo slov.

„Ty jsi děcko ještě nezralé!

Tobě, příteli, již dosti,

Máš-li chleba do sytosti,

A jsi-li se svými zdráv.

Vyšších neznáš lidu práv.

Než kdo ručí lidu za krále?

Jak obhájíš svobodu

Velikého národu,

Králova-li vůle jeho zákonem?“

Po dotazování takovém:

„Vy se, pane, se mnou,“ dřevař odpovídá,

„Pouštíte do řeči hluboké.

Sprostá mysl má

Ztěžka pojímá,

Co chce říci slovo vysoké:

Národ, právo, svoboda!

Já jen vím, co srdce mi povídá;

A v tom chovám zákon věčný vepsaný,

Jemuž i sám král jest poddaný:

,Miluj, jak sebe samého,

I bližního svého.

Chraň se křivdy, viny;

Všech Bůh soudí činy.‘

To mi naskytá rozumu příroda.

A ten zákon, pane, mi ochrání,

Cožkoliv mé jest:

Jmění, živobytí, čest.

Jestli jaký jiný to mi též obrání,

Nevím, ale pochybuji.

Jáť se živě pamatuji,

Že za otce mého času

Krále v zemi nebylo.

Jak se to přihodilo,

Vy snad lépe, než já víte;

V letopisech číst umíte.

Tehdáž panovala prý jen Svoboda.

A kam vedla bujnou naši chasu?

Opominu jiných strastí,

Které podkopaly základy mé vlasti,

Povím, jaká přišla na nás nehoda.

Otec blíž Paříže hezký dvorec měl,

Lány polní dva, a dvadcet krav;

Z krátka, zámožný byl jeho stav.

Jednou s ovocem do města jel,

Nevěda, co tam se zatím dálo.

Jako jindy své zboží

V trhu vyloží.

Náhle ale přichvátalo

Množství divé luzy;

A ta hlasem plným hrůzy

Pokřikujíc: „Vive la liberté!“

Dotírala na otce,

Aby rovnež tak volal.

S podivením on se ptal:

„Nevím, což ta vaše ,Liberté‘?“

„„To ty nevíš?““ odpovědí,

„„Svoboda to, hlupáku!““

A po této odpovědi

Lítá rota v prostopášném hlomozu

Přistupivši ku vozu

Počínala bráti ovoce.

Otec namítá: „Jaké to násilí?

Plaťte páni!“ Než ti zvětřilí:

„„Zaplatíme tobě, hrubý sedláku!““

Křičeli; a již ho jedni prali,

Druzí z vozu zboží brali.

Marně volal on: „Pomozte!“

Ještě hůře doléhali naň zlí hosté:

„„Chlape, volej: Vive la liberté!““

Otec na to: „Šetřte mého práva,

Nebíte mne, zboží neberte;

Buď i má svoboda zdráva!“

Po něm zařičela luza:

„„Ty jsi svobody a vlasti zrádce,

Bude s tebou lehká práce.

Hola! Svažme ho, a pod lucernu nesme,

A na hák pověsme!““

Otce pojímala hrůza;

Nemoha se vyrvat ze drápů

Rozsápaných satrapů

Ouzkostí vykřiknul: „Vive la liberté!

Vezměte si zboží, jen mne neperte.“

„„Bravo!““ rozléhal se křik,

„„Teď jsi chlapík hodný!

Buď svobodný!““

A neminul okamžik,

Kola zařinčela,

Rota s vozem uháněla dále,

A po chvíli malé

Lstivě oloupen

Stál můj otec samoten,

Pot si utíraje s čela.

Darmo udal u práva svou nehodu;

To uprchlých zlodějů nestíhalo.

Jemu tedy nic nezbývalo,

Leda pěšky domu jeti,

A svou ztrátu oželeti.

Domů přišed proklínal tu svobodu,

Která bije, loupí, na hák věsí,

Proklel město a v něm vzteklé běsy.

Na zrušení míru naříkal,

A neřády správcům obce vytýkal.

Pro takové ale řeči

Hrozila mu nesnáz větší;

Sok jej udal správcům republiky,

A ti bez výslechu, bez okliky

Zradu svobody a vlasti

Přiřknuli mu k vině.

Štěstí, že byl otec varován;

Rychlým outěkem jen ušel gilotině.

Dvorec náš od obce byl konfiskován,

A my odevzdáni chudobě a strasti.

Sem jsme outočiště vzali,

A jen holý život zachovali.

Zde živila krátce

Otce mého těžká práce.

Sotva rok minul,

Hořem zahynul.

I já chléb svůj dobývám zde v lese.

Kdykoliv mi v uši zazní na novo

Mámivé a osudné slovo,

Jež jste dříve vyřknul: „Svoboda,“ –

Posavad se hruď mi v těle třese;

Připadáť mi rodu mého nehoda.

Zde si vezměte svá skla,

Jejich oučinek jest luzná hra;

Ta mých smyslů nepomámí.

Slyšelť jsem, že stává brylí,

Které trpaslíka v obra proměňují:

Skla ta rovné divy provozují.

Nechci ale hádati se s Vámi,

K tomu nejsem způsobilý.“

Skončil, a vstana opáčil:

„Jestli, pane, byste ráčil,

Z lesa já Vás vyvedu.“

Než pán ten

Z myšlének svých vyražen,

Nebera na dobrou vůli ohledu

Rozhorlen to jemu dí:

„„Jdi po svých; pro tebe,

Neschopného sprostáka,

Vznešená má nauka,

Její rozkoše a nebe

Na věky se nehodí.““

„Dobrou noc, panáčku,“

Vece dřevař odcházeje,

„Podvečerní vítr věje,

Snad Vám mozek ochladí.“

Záblo skutečně a mrazilo

Filosofa v lehkém fráčku,

Než to vše jej nezarazilo.

Bryle políbí a bradu pohladí,

A posléze na rameně ručnici,

Vak po boku, bryle maje v pravici

Chvátá, kudy dřevař odešel.

Z lesa pozdě teprvé vyšel;

Na hospodě hověl si a spal,

A třetího dne se vrátiv z bálu,

Do pověstného Nacionálu

Článek původní o brylech odeslal.

Tam od této chvíle

Staré Lvovy bryle

Chovají se za Svobody štít;

A skrz ně se do mhly dívá lid.“

Tím se skončilo vypravování;

Po Lvově však novém doptávání

Líčil ještě Orang-Utang lidí kroje,

A podivné jejich stroje,

Jichžto tisíc koňů přesahuje síla,

A za tolikéž ruk provozuje díla;

Líčil okované lodě,

Jenž po okeánu valné vodě

Bez vesel a plachet plují;

Líčil železnou i dráhu,

Popisoval vozy,

Na kterých se bez potahu

Hromadně naložená

Nesmírná lidí a zboží břemena

S takovou rychlostí vozí,

Že let ptačí přestihují.

Líčil balony, jenž na perutích větru

Pomezí se dotýkají ethru,

A přes moře nosí větroplavce.

Z toho zavíral, že co nejspíše

Ve vzdělání žádá též opravce

Zvířat mocná říše.

Za noviny tyto čtveronožců král

Panu hostu laskavě poděkoval.

Po večeři vyndal ještě z kapsy

Orang-Utang několik žurnálů,

A satyry na lidi a na psy.

Z toho novin rozbalu

Vyžádal si něco Slon;

Nosorožci a bystrému Rysu

Dostalo se jiných spisů,

Lišce pak a Jednorožci románů.

Nad chtivostí těch pánů

Srdečně zaplésal on,

Totiž vzdělaný pan opičák,

A svůj celý rozpůjčil jim vak.

Pozdě teprvé se hosté rozešli,

A na lůžka odešli;

Ale vůbec málo spali,

Sněmovní noviny

Bylyť toho vinny;

Vrtochů jim nadělaly. –

Často sami lidé v divných larvách

Hádají se jen o věcí barvách;

Jeden říká:

Žluté jest to, ryzí zlato!

Druhý blýká,

A vidí tam šeré bláto.

Hádek nápodobných původy

Dříve já jsem nepoznal,

Až jsem jednou z náhody

V České Teplici spozoroval

Kuželatý kopeček.

Jménem knížecím jest oslaven,

A na něm důvtipně vystaven

Celý skoro ze skla zámeček.

Povyšel jsem tam –

U vnitř celý krám

Všebarevných skel

Spanile se stkvěl.

Z oken otevřená hlídka

Na palouky, kopce, sady, háje,

Vyhlídka to spanilá a řídká

Na Teplické ráje.

Tam i já dle jiných příkladu

Skly se díval v okolí, –

Což se komukoli dovolí.

Dříve žluté sklo do ruky beru:

A hned, na mou věru,

Žlutou, a ba zlatou vidím zahradu;

Modré vezmu: a můj zrak

Všude spatří modrý mrak;

Růžového pak se uchopím:

V moři červeném se náhle potopím.

Ejhle, jak si člověk může

Všecko proměniti v růže!

V růžovém já světle spatřil strom i květ,

Háj i luh, ba celý svět.

Jako luzné fantasie hra

Přede mnou se věci proměnily,

Kdykoli jsem obral jiná skla

A jich užil, jako brylí. –

Každý má své okuláry,

Náhledy a podivné rozmary,

Jaký tedy div, že zvířata

Také mívají svá hýblata?

Sněmovníkům rovně tak se dálo;

Stejných zdání bylo málo.

Zjitra však po celý den

Každý do sebe byl pohřížen;

Každý vtip svůj měřil:

Jeden málo, druhý mnoho sobě věřil;

Třetí povahou jsa plachý

Čil před lidmi strachy;

Čtvrtý na několik let

Rádby byl projížděl svět;

Pátý nevěda, kam chýliti se má,

Čekal, co mu vnukne náhoda;

Šestý, ač si nehty krutě hryzl,

V pochybách bezedných vízl;

Sedmý ve svém vlastním vědomí,

Osmý radu bral u druha soukromí;

Devátý žurnály studoval;

Desátý nic nedbal, leckam zevloval.

Druhé ráno

Bylo mnoho sněmovníků,

Slovútných řečníků,

K nejvyšší královské radě,

Slonu, k obědu pozváno.

U něho v salónu pohromadě,

Novotinám náchylníci

Umlouvali se a radili;

Než i odporníci

Na strany se radili.

Slon malého, bystrého však oka,

Na každou se stranu ohlídal,

A hned, poznav věci příznivce i soka,

Kolik bilo, předzvídal.

K podobnému cíli

Vystrojiv pan rada Liška svačinu,

A na večer Nosorožec hostinu,

Ohledali sněmu střed a bok i díly.