SNĚMY ZVÍŘAT. (IV. Rokování.)

Sotva jitro žádoucí zasvítalo,

V oudolí se všecko hýbalo.

Do sněmu se valí

Velicí a malí;

Podlé tajného umluvení

Jednomyslní se k sobě blíží;

Každý sobě bedlivě vyhlíží

Pohodlné místo k sezení.

Brzy doplnil se sněm.

Všickni hosta Pařížského strýcové,

Schytralí Orang-Utangové,

I jejich rodáci

Mnohodružní opičáci:

Mimo jiné Gibbon, Pavián,

Lesní Mužík, Makoko a Kočkodan,

Sebravše se v počtu velikém,

Časně přední obsadili prostředek.

Na pravo k nim přisednuli

Bobr, Svišť, Krtek, Skřeček;

Od nich něco málo kroků

Stáli Velbloud, Sob, Veverka, Jezevec,

Zajíc, Jelen, Daněk a Srnec.

Na konec pravého boku

Lehli Ježek, Línochod a Rosomák;

Nejdále se pošinuli

Morče, Smrdoš a Pižmák.

V levo vedlé středu

Ode předu

Rozložil se Medvěd, Pard,

Lesní Kočka, Leopard.

Opodále málo kroků

Na konci levého boku

Stanul Tigr, Zubr, Vepř a Žirava,

Zebra, Kuna, Vlk a Hyena dravá,

Sněmovníků bylo ještě více;

Nescházelo mnoho

Do tisíce;

Než buď dosti vyčítání toho;

Kdo všech jména znáti žádá,

Ať se z popisu ssavectva jich dohádá.

Pode trůnem, naproti tribuně,

Ve samém sněmovny lůně

Stánek měla rada královská;

V čele všech postava Slona obrovská,

Vedlé něho v pravo Nosorožec,

Po něm druhý ostrovidný Rys,

V levo vedlé Slona Jednorožec,

Po něm obmyslný Lis.

Nyní vlaje korouhev,

Za ní kráčí mocný Lev;

Králi Čtveronožců v zápětí

Orel spěšně přiletí.

Ku příchodu panovníků

Plesy vzniknou sněmovníků:

„Sláva moci vaší,

Mocnářové naši!“

Za vítání toho příčinou

Králové povděčně hlavou pokynou.

Orel v stínu palmy vzhlédne

K zasednutí pohodlné místo,

Připravené velmi čisto.

Lev si na svůj trůn zasedne.

Počne sněm.

Slon vystoupiv na lešení

Učiní to předložení:

„Známo všem,

Jaký nám navrhnul plán

Host náš, pan Orang-Utang:

Abychom my zvířata

Sestavila pravidelný

Spolek divadelní,

Aby snaha ta

V ouplném našeho vtipu květu

Nás ukázala celému světu.

Tak že z poroby se vyvětíme

A na věky oslavíme.

K tomu tedy cíli

O vaše svolení žádá,

A svou vám podává

I svých přátel píli.

O to tedy buď jednáno,

A na sněmu rokováno.“

Slon s tribuny sejde;

Rychle na ni Gibbon vzejde,

A dí bez okolku:

„Předložený Iíbí se mi plán;

Hoden host náš, aby byl podporován.

Důvodu netřeba abych přimnožil,

Host sám dostatek jich předložil:

Naprosto se hlásím k tomu spolku,

A chci přispívati ku pomoci,

Kde a jak jen budu moci.“

„„Tak míníme,

Takže učiníme!““

Zavzní hlučné hlasy ze středu. –

Potom Vlk se tlačí ku předu,

A potměšile s tribuny propoví:

„Nedivím se svému panu předkovi,

Za zlé nekladu mu ochotenství;

Neb jest pana Pařížana strýc.

K čemu podnětů zde víc?

Než já beze všeho pochlebenství

Nový zavrhuji plán;

Fantasie pánova, ať neřku divá,

Zdá se příliš aspoň živá.

Ačkoliv nemálo zkusil pán,

Mnoho sobě slibuje:

Skutek ale často chybuje.

Mnohý mladý Archimed,

Maje hlavu plnou páry, cti a slávy,

Zedníkům nakreslil pěkný vzor,

Jejž celý umělců chválil sbor.

Zedníci dle vzoru staví:

Než nastojte, sotva mine neděl pět,

Klenutí se puká, základ smeká,

Duše stavitelova se leká;

A ten krásně vylíčený dům

Padá v rum.

Pročež já alespoň nezadám svou víru

Výbornému plánu na papíru.“

Kuna dí:

„Buďme opatrni;

I na růži roste trní.

Kdo zajisté ví,

Že ten pravidelný

Spolek divadelní

Není na nás nalíčená past,

Z nížto číhá na svedené strast?“

Po ní zvolali najednou Hyena dravá,

Zebra, Zubr, Žirava:

„I my spolku nevěříme,

K němu se nepřipojíme.“

K tomu Tigr dokládá:

„Ať si, kdo chce, ve šílenství upadá,

A vystoupí jako herec:

Já zůstanu starověrec;

Člověka vždy vrah,

Nikdý nevkročím na jeho prah.

Za hanbu bych kladl sobě,

Kdybych v nutné času době

Ve svátek a v neděli

Lidem chystati měl veselí.

Já jich na věky nenávidím,

A se prohlašuji bez okolku,

Že v hereckém spolku

Spásu zvířat nevidím.“

Po nedůvěřivé Kuně

A po Tigru hněvivém

Ukázal se Jelen na tribuně

A praví ve smyslu smířlivém:

„Já nesoudím s opposicí,

Žeby zle ta proposicí

Byla smyšlena,

A na zkázu naši Iíčena:

Jiná bývajíť na zvířata

Nastrojena tenata;

V novém tom snaženství

Nevidím nebezpečenství,

Ale mnohou pro nás výhodu.

I nebude na škodu

Spojiti se pospolu

K témuž oukolu.

Z České Prahy máme zprávy,

Jak si koňstvo dobíhá tam slávy.

Tam prý zlatem kavalíři házejí,

A odměny na čest koní sázejí.

Slavnější si dobudeme pověsti,

Jestli nám se podaří

Stejných zápasů zavésti.

Břímě své ať nosí soumaři:

My dle výborného návodu

Směle dáme se do závodu.

Spolek náš posud nevídanou

Světu poskytne podívanou.“

„My se také o to pokusíme,

A ku spolku přistoupíme!“

Ozvali se Daněk a Srnec;

Odporuje ale Jezevec:

„Vy jste naproti mně bozi,

Páni rychlonozí:

Malé kroky dělají mé nohy;

S vámi o závod já nepoběhnu.

Než bych na divadle měl se dáti

Od jiných vysmáti,

V koutě své brlohy

Bezpečněji lehnu.“

Nehnuvše se z místa

Ozvali se: Línochod a Rosomák,

Kanec, Morče, Smrdoš a Pižmák:

„Dobře má; my stejného jsme mínění.

Jistou zkázu si uchystá,

Kdo pro slávy mámivé pudidlo

Své pokojné bydlo

Lehkou myslí promění.“

Náhle Zajíc všem ku podivení

Směle pospíchá na lešení,

A to prohodí:

„O mém rodu panuje to zdání,

Že jest plémě nad míru choulostivé,

Nesmělé a bázlivé:

Noviny však dovodí,

Že to pouhé utrhání;

Neb na divadle se zajícové

Ukázali jako hrdinové;

Se psy bojovali,

Z pušek stříleli,

Tak že kdož je viděli,

Jejich udatnosti chválu vzdali.

Co našinci dovedli před námi,

Pročbychom my nezkusili sami?

Byťby síla naše malá byla,

Dobrá vůle bude spolku milá.“

Po Zajíci Skřeček slyšeti se dává,

A s tribuny chlubně provolává:

„Já jsem ovšem malé postavy,

Ale co z toho?

Od malých se nežádá mnoho;

A nezřídka trpaslíci dovedou,

Čeho velikáni nesvedou.

Stůj tedy, co stůj,

I rod můj

Ku spolku se dostaví.“

Po tom Ježek pichlavou, co šíp,

Ozývá se řečí:

„Necítil jsem v sobě dosti

Před tou chvílí srdnatosti,

Abych světu na odiv se postavil:

Ale po přímluvě pana strýce,

Ušlechtilého Zajíce,

A podnikavého Skřečíka

Najednou mi srdce roste větší,

Najednou i můj rozkvítá vtip;

Touha srdce moje přetíká,

Abych já se rovněž oslavil.

Se Skřečkem a Zajícem

Ke všemu též hotov jsem.

Jablka, hrušky s větví srážeti,

A v ně jehly vrážeti,

To jsou věci ježkům sprosté;

Těch dovede každý pacholík.

Za dnů našich každému vtip roste:

I já světu vzácnější ukáži cvik;

Vyvedu mistrovský kus.

Jako divadelní kritikus

K hercům já se připojím,

Soudný ouřad sobě osvojím.

O všech budu psáti kritiky,

O Zajících,

A Skřečících

Celé kroniky.

Hercům našim dávati nebudu rady;

Neb to, jak básníků žluč a pýcha,

Nesnesla by herců marnost lichá;

Za ctnosti vydám i jejich vady.

Tak já u psacího stolku

Prospěji herčímu spolku.“

Když tribunu prázdnou zočí,

Veveřice na ni skočí,

A to vece: „Proč bych měla

Opustiti bydlo milé

A nevinné kratochvíle?

K vůli zisku, k vůli slávě?

To bych nevěděla!

A ba právě

Milejší mi živé větve, živé listí,

A mé nelíčená krása dědiny,

Než barevné kortiny.

A kdož mnedle mne ujistí,

Že mé skoky dojdou obliby

Na divadle u lidí?

Komu se herectví zalíbí,

Kdo si více troufá,

A ve vtip svůj doufá,

Ať své umělecké kusy

Na odiv vynésti zkusí:

Mne lesk naděje neošidí!“

Teď se Medvěd na lešení valí,

A své plémě takto chválí:

„Dávno, jak to všickni vědí,

Provozujem my Medvědi

S Opicemi kratochvilné tance.

Dramatických odpírati nám schopností

Směl by jenom nestydatý hánce.

Ochotně můj celý rod

Přidá se k té společnosti,

Bude-li jí píle naše v hod.“

Velbloud vzhůru se ubírá,

A předchůdci odepírá:

„Neníť pouhá kratochvíle

Na světě má píle.

Jiné moje povolání,

Dlouhé, pracné putování:

Než já předce raději

Po ladech a pustinách,

Po neschůdných písčinách

Budu raziti svou šlépěji,

Než po tvrdém měst a silnic dláždění.

K herectví necítím puzení.“

Podobně Sob praví:

„Ve krajinách sněhu, ledu

Nápodobné živobytí vedu:

Ale svědčí mi tam zdraví;

Po rozkoších já netoužím.

Čest má, že chudému lidu sloužím;

Lépe prací užitečným býti,

Nežli v hernách prkna tříti.“

Bobr po něm prohodí:

„Co škodí?

Komu umělé hry nejsou po chuti,

Nikdo k nim se nenutí,

Ku práci však nejsme všickni stvořeni;

Kdožby provozoval pěkných umění?

Básník u příkladu

Nevěděl by, proč jest na světě?

Než, co na zemi se rodí,

K něčemu se předce hodí.

Jeden k jídlu, druh ku hladu,

Lampář k osvětě.

Já také znám práci svou.

Chce-li spolek užiti mé snahy,

V stavitelství já mu bez rozvahy

Obětuji službu ochotnou.“

„A já,“ vece Potkan, „na mou věchu,

Spolku tomu ku prospěchu

Všecky lidské herny

Poderyji prací snadnou;

Sesují se a propadnou.

Slovu svému rod můj bude věrný.

Zvířetince vlastní ušetříme,

A tím lidi přinutíme,

Do divadla choditi že budou k nám;

Jaký z toho zisk vyplyne nám!“

Za Potkanem žádný řečník více

Na tribunu nevystoupil;

Jeden cítil slabé plíce,

Druhý bál se, aby neprohloupil.

Jiní byli Tak - tak - Páni obyčejní;

Ničeho Iepšího nezamyslili;

Hlasy jejich povždy byly stejní

S těmi, kteří naposledy mluvili.

Posléz dospěl čas,

Královská že rada

Měla dáti hlas,

A svůj zralý úsudek.

Nejprvé na Lišku přišla řada.

Řeči její byl ten ouhrnek:

„Rozumem se člověk chlubí,

Ač jej často obléká na ruby;

Nad nás posavad chytrostí předčí:

Ale snaha naše buď jen větší,

A brzy se uvidí,

Kdo vtipnější

A chytřejší,

My, anebo kdo z lidí?

Paříž bez pochyby jest

Nejvtipnější ze všech měst.

Jarobujný květ Evropy

Odtud vypůjčil si paruky a copy,

l klobouky baňaté,

A rukávy měchaté,

A krojů nových tisíce,

Neli ještě více.

Ale umdlený vtip krejčích sám

Od nás béře kroje novějšího rám.

Na krk ozdobu à la Giraf’,

A vousiska Opičáků

Si již oblíbil šviháků

Modě panující dav.

Zajisté my na parádu

Výhradní si osobíme

Čarodějnou moc a vládu,

Jak mile v divadle vystoupíme,

Sami lidé znají přísloví:

Člověka že dělá šat.

Oblékne-li Kabyl, Turek, Egyptčan

Modový francouzský frak:

Náhle z něho bude hotový

Civilizovaný Evropan.

Než co my pak z lidí uděláme,

Mocné až pravídko

Všem vyznamenáme

Novokrojným jejich žurnálům?

Příští nová civilizací

Naše vlastní bude dítko. –

Nuže, která na světě nací

Vtipem nám se pak vyrovná zvířatům?

Jaká z toho pojde sláva,

Jaká na veřejné uznání

U pánů, slečinek a paní

Vyplynou nám práva?

Ó jen mějme k sobě důvěru,

A podlé návrhu pana

Hosta Pařížana

Dramu sestavme i operu:

Pod sebe pak pokoříce člověčenství

Zvelebíme zvířecí své důstojenství.“

Na tribunu vstoupí Rys,

A přinesa s sebou otištěný spis,

Povídá: „Spatřuji mnohé výhody

Při tom novém předsevzetí:

Ale také nesnáze a nehody,

Kterých nelze s oka vypouštěti.

Z časopisu toho,

Jejž mi půjčil Pan

Pařížan,

Nového jsem poznal mnoho.

Vytištěné tady básně

Jako růže květou krásně.

Slova sladnou, jako včelní med,

Ale z dechu páchne morových par jed.

Na jednu zde váhu položena ctnost,

Vášeň i šeredná nepravost.

Nevěra zde osvěty se chlubí barvou,

Onde pokrytství se kryje víry larvou,

Setřen s Iící panně stud,

V posměch uveden šlechetných srdcí pud.

Lidé, Iíčeni zde co karrikatury,

Nad něž není horší na světě nestvůry;

Krve necudní prznitelé,

Otců, matek, dětí vrahové,

Vášní zuřivých otrokové,

Nevýslovných zločinů pachatelé,

V hanby kalužích se vybrodivše,

Srdce, smyslů potrativše,

Za své víry, ctnosti urouhání

Vrhají se ve propast zoufání.

A ti, jichžto ducha záře světu svítí,

Sypají na hroby vrahů kvítí;

Mrzkosti okrašlují,

Zločiny oslavují,

Hrnou se do tribunálu,

Novým aby obrazem škandálů

Oživili fantasí své pustotu.

Ejhle, v panských domech dříve ctěná

K soudu pohání se žena

Pro trávení, a pro krádež klénotů.

Do předsíně soudní cpe se luzy dav,

Zábradlí a okna mládež osazuje,

Šlechta v sále sedadla si zakupuje;

A milovníci romantiky

Ve svatyni práva jedí paštiky,

To vzdělání evropského mrav!

Takové-li člověčenstvo:

Jaké nákazy nebezpečenstvo

Nám by mezi nimi nastalo?

Či by zvířat smysl zdravý

Mezi potvornými lidstva mravy

Vyhnul se těm ouhonám?

A co dobrého by nám

Z hereckého sboru povstalo?

Nechť se tedy mnohým vidí

Spolčení to příjemné a vděčné,

Mně se pro nemravy lidí

Zdá vždy nebezpečné.“

Potom Jednorožec nelení

Vstoupiti na lešení,

A dokládá:

„Není zcela nedůvodná

Kollegy ctěného bázeň;

Nákaza ta ovšem svodná;

Proti ní jest ale dobrá rada:

Lepší zvířat kázeň.

Mimo to věz také sněm,

Že jak mladí praktikanti,

Tak i herci a komedianti

Pod rovným, jak lidé sprostí,

Nestávají zákonem.

Těm dobrého světa srdce vlídné

Se všemilou laskavostí

Všední i smrtelný hřích prohlídne.

I mudrctví novokrojné

Poskytá jim utěšení srdcekojné:

Blázen, prý, kdo sám přemáhá sebe;

Vášní svoboda jest lidské nebe.

Nadělá to věru hluku málo,

Nebude to nic neslýchaného,

Kdyby rovně cos lidského

V onom spolku zvířat se událo.

Přejme tedy, aby i náš mladý květ

Trochu prohlídnul a zkusil svět.“

Nosoroh nahoru kráčí;

Ač se oko jeho mračí,

Důstojně a vážně si počíná,

A to krátce připomíná:

„Znám-li páně kollegovu povahu,

Veselých rád ironií užívá:

Naše věc jest ale důtklivá,

A přísnější žádá úvahu.

Než na její obranu

Nenacházím pěknější stranu.

A zdaří-li se to nové učení

Bez bití a mučení?

V lidských školách posavad

Panuje neřád,

Cviku že jen váhu dává

Metla, dudky, prut,

Kdykoli se žáčků slabý trud

Pochopiti nadarmo namáhá,

Co jinojazyční mluví učitel.

Budiž nebi z toho žel!

Budou-li pak státi za muky

Nové herecké ty nauky?

Kdybychom jednali o věc užitečnou,

Nic bych nenamítal:

Ale věc nestálou, nebezpečnou

Kdožby z moudrých nezamítal?“

Nejmoudřejší ze vší zvěře

Slon posléze k lešení se béře,

A svůj úsudek vynáší:

„Zdání různá jsou o věci naší,

Strana straně zde odpírá:

Pravda ale, dá-li mi se víra,

Také tady u prostředku stojí.

Nelíchoťme sobě příliš mnoho,

Pýcha sama sobě posměch strojí,

Ani nebojme se spolku toho.

Celé není porušeno člověčenstvo,

Nikoli z pohany jeho,

Ale z vlastního snažení šlechetného

Vykvete nám zasloužené důstojenstvo.

Prostě vyjevím o věci náhled svůj.

Vzdáleno buď nucení;

Každému svobodno stůj

Přidati se k tomu spolčení.

Dobrá vůle k cíli dojde snadno,

Jako všudy, i zde nucení nerádno;

Každý ale rozvaž sobě

Ještě v této době,

Jestli k vytčenému cíli

Čije v sobě dosti síly,

A co jemu z toho vyplyne,

K té-li jednotě se přivine.

Nikdo nepřehlížej na váze

Výhody a nesnáze,

Aby z lehké mysli nepošel

Naposledy žel.

Nyní ale dozrál čas,

Aby každý vydal hlas:

Má-li zříditi se pravidelný

Spolek onen divadelní?

Kdož jej chválí, s místa svého vstaň;

Kdož jej zavrhuje, ležeti zůstaň!“

Po Slonově

Vážném slově

Povstanouce hlasovaly

Středy sněmu pro spolek;

Oba ale boky

Jako těžké žoky

Ležeti ostaly.

Podivný byl výsledek;

Sněm se dělil na dvě stejné polovice.

Slon s tribuny ohlašuje:

„Na dvě poly, zde ne méně, tam ne více,

Sněm se rozděluje;

Není tedy spolek zavržen,

Ani vůbec potvrzen.

V takovéto případnosti

Nejvyšší královské Velebnosti

Patří rozhodnutí.“

V sněmu nečilo se ani hnutí,

A hned slavný čtveronožců král

S trůnu slyšeti se dal:

„Zamyšlený hostův plán

Nebudiž považován

Za věc naši státní,

Ale za privátní.

Komu libo, dej se bez odporu

K hereckému sboru!“

A to Lvovo

Moudré slovo

Líbilo se všem;

Jednohlasně zvolal sněm:

„Sláva králi! Sláva! Sláva!

Na věky buď moudrost Jeho zdráva!“

Na kynutí krále

Vstoupil nenadále

Orang-Utang do sněmu,

A Lev jal se mluviti k němu:

„Předložení Vaše, Pane,

Ctěný Pařížane,

Sněmem není zavrženo,

Ani vůbec potvrzeno.

Věc ta nemohouci býti státní

Bude pouze jen privátní:

Bez nucení, bez odporu

Komu libo, dá se k tomu sboru.

Spolku toho zřízení

Řádně povoluji;

K jeho lepšímu upevnění

Sám z vlastního rodu,

Lvího plodu,

Správce ustanovím.

Přísně ale přikazuji

Jednotníkům novým,

Všecku by vynaložili píli,

A svou mezi lidmi zachovali čest,

Která nám nejdražší poklad jest.

Člověku zisk bývej k činu podnětem:

Mamon šeredný nevládni zvířetem.

Sbor k lepšímu směřuj cíli.

Kde vězen u lidí úpí našinec,

Toho zlatem vymění

Spolčený zvířetinec.

Zbytek na vykoupení

Negrů se vynaloží,

Jichž bezdušní lidé,

Kupci, křesťané i židé

Pokládají za zboží.

Proti zuřivým Amerikánům

Červeným k pomoci Indiánům

Vyšleme z našinců statné tlupy;

Pomsta těm, kdož Iítě vraždí Marabuty!

Podajíce posilu Kabilčanům,

Zařveme do uší Frančanům,

Že jsou Afrikánští vládaři

Zpotvoření barbaři,

Pokudž zavádějí harce

Na ženy, děti, a na bezbranné starce.

O mstu volá cezená ta krev!“

Tak důrazně prohlásil se Lev.

A sněm u velikém volá pohnutí:

„„Sláva Lvu velikomyslnému! Sláva!

Mdlých a nebohých zastává práva.““

A sám Tigr vstana všem k užasnutí,

Hněvivou rozdrážděn žlučí

Strašlivě zahučí:

„Dovol, králi, ať se rovněž oslavím.

Proti dětí, žen a starců vrahům

Přiblížím se k lidským prahům,

A té výpravě se v čelo postavím.“

Tak se prohlásil podobně Pard,

Hyena, Vlk, Leopard;

A Lev král k té pomstonosné oběti

Kruté pochválil předsevzetí.

Potom obrátiv se k hostu Pařížskému

Opět vlídně mluvil k němu:

„Vy pak věci jsouce zkušenec,

A na slovo vzatý umělec,

S Janem řiďte dramatický sbor;

Druzí dostaví se na výbor.“

Orang-Utang poklonil se trůnu,

A vystoupiv na tribunu

Vlídné Lvovo

Přejal slovo:

„Vroucí díky skládám Vaší Velebnosti,

Za propůjčené milosti.

Díky podobné slavnému

Projevuji sněmu

Za prokázanou mi důvěru.

Žádám jenom ještě, aby v Tangeru

Sešli se našeho spolku oudové;

Tam se počne cvičení nové.

Na lodí pak nastoupíme krátkou cestu

Ku Kadixu, slovútnému městu;

Odtamtud se naše umění

Po Evropě rozhlásí a proslaví.“

Sotva řeč tu vypraví,

Obrátí své vzezření

K sídlu Orla krále,

A pokorně mluví dále:

„Mohu-liž se v říši Vaší Velebnosti

Podobné nadíti oučastnosti?

Směl bych těšiti se rovnou důvěrou?

Ó jak slavný byl by nový počinek,

A jednoty naší oučinek,

Kdybychom komedii,

Balet a tragedii

Mohli spojovati s operou!

Žádám o milostivé přivolení!“

Orel ptactva samovládce

Odpověděl krátce:

„Milerád já své vybídnu plémě,

Aby přidalo se k tomu spolčení.

Komu bude libo, komu chuť

Prohlížeti kraje země

A v opeře zpívati a hráti,

Ptáku každému to volno buď!

Svolení neváhám dáti.

Na výšině Pyrenejských hor

Dobrovolníků těch naleznete sbor.“

Orang-Utang slušné díky vzdal.

Králové se zdvihli a za nimi dvůr;

A sněm jako jednohlasný kůr:

„Sláva moudrým králům!“ zaplesal.