SNĚMY ZVÍŘAT. (V. Cvičení.)

Rychlé peruti má lidský duch;

Tisíce mil uletí v okamžiku:

Nuže, poostavme Afriku,

Leťme přes temeno Abyly a Kalpy,

A pospěvše na porýnské Alpy

Pohledněme na zelený luh!

Tam jsou opět v radě

Starší ptactva pohromadě.

Bylo jich po různu a jen málo,

Něco sedělo a něco stálo.

Sedmihlásků jen byl silný pluk,

Celý bez mála rod náměstníkův,

Svržených osadiv místo ouředníkův,

Působil štěbetný hluk.

Vše utichne, a pan místovládce

Propoví tak hladce:

„Vítejte mi, moji Páni,

Ke dnešnímu zasedání.

Táži se Vás, má-li někdo v tu dobu

Cokoliv přednésti,

Anebo zavésti

Na někoho žalobu?“

Na jednu ni na druhou otázku

Neozval se žádný křídlatec.

Náměstnímu panu Sedmihlásku

Divna nebyla ta věc;

Neb se dříve dověděl,

Tajný ptáků klub že uzavřel

Za čas Orlovy nepřítomnosti

Varovati se vší kyselosti,

Aby Sedmihláskům na vzdory

Vyhnuli se studu pokory.

Vládař otázku opakoval;

Nikdo posavad se neohlašoval,

Nikdo nevystupoval před jeho soud;

Němý mlčel vešken luhu kout.

Než nechtěje dáti

Žluč na sobě znáti,

Přetvářený pravil sladce

Ptactva místovládce:

„Z té duše jsem potěšen,

Že se v pokoji a tiše

Chová celá ptačí říše,

A že ku trestání nejsem donucen.“

Po malé přestávce,

Podle tajně učiněné úmluvy,

Vybídnul pan ptáků správce

Jednoho z plemene svého

Sedmihláska učeného,

Aby sněmu přednášel,

Co vzácného

Důvtip jeho

Ondy vynašel.

A ten bez okolku takto promluví:

„Jindy učívali učení,

Sedmihlásků řeč

Že prý jest ze sedmi směš,

A že zplodila ji Babylonská věž.

Převráceno jest to domnění,

A má zníti naopak:

„„Sedmihlásků řeč

Sedmi hlavních jazyků jest máti!““

Tak to pravda, nejinák!

Přísně lze to dokázati.

Jako jediný sluneční paprslek

V sedmero se barev rozděluje,

Jako Dunaj, kníže Evropejských řek,

Sedmi rameny do moře pluje:

Tak se z řeči naší jiných sedmero

Jako z matky jedné zrodilo.

Slavíků řeč má jen hlásek patero,

A, e, i, o, u, nic více:

Z naší sedmero se hlásek vylilo;

Zvučné ö a ü jen naše plodí plíce.

A my z nich skládáme písně celé,

Opery a básně liboznělé. –

A co slouží ještě dále

Řeči naší ku pochvale?

Amerikán tasí na sněmovně nůž,

Poličkem v té zemi Svobody

Na sněmu ctí muže muž:

Ale což to proti zbrani naší řeči!

Její mužný ráz

Nevýslovné poskytuje výhody.

Na sněmu-li Sedmihlásek zazlořečí,

Dámy křeče popadají,

Náhle omdlévají;

Oněmují, trnou diplomati,

Na rtou slovo se jim hatí,

Zmužilými kostmi chvěje mráz.

A co řeknu o bohatství řeči naší?

Bohatství všech sedmi hlavních jazyků,

Nevyjímaje ni řeči Slavíků,

Z našeho se pramení.

Slavíkům jsme dali Pečeni a Kaši,

Oběd, Stůl a mnohé jiné umění;

Všem ostatním řečem naši podobu,

A Evropě ku zkoumání zásobu.“

Náramný tu ve sněmovně povstal hluk,

Shromážděný Sedmihlásků pluk

Dal se do křiku:

„Všickni ptáci,

Zpěváci i nezpěváci

Učte našemu se jazyku!“

A pan Sedmihlásek káže:

„K zisku Evropejské civilisací

Sedmihláštině se učte křídlatci,

Katechismu o tvůrci i o člověku,

Dějům zvířat od počátku věku,

Víře i mravnosti

I pravidlům zdvořilosti!

Sedmihláština všech věd objímej kruh,

Jenom ta se zvelebuj!

Za matný se považuj

Každý jiné řeči druh.

Uzavření to ať do desk říše

Jako přísný zákon se napíše!

A ten celé ptactvo váže!“

Pýchou zaslepených Sedmihlásků

Hlučný ve sněmovně zavzněl ples:

Ale kromě jejich břichopásků

A najatých pochlebníků,

Kromě Cacorek a malitkých Střízlíků

Všickni odpor kladli jinoplemenníci.

Uslyševše náhle to usnešení

Nejdříve Slavíci,

I ostatní ptáci,

Zpěváci i nezpěváci

Na kvap odletěli přes dubový les.

Patrné to jitření

Spozoroval sice náměstek:

Ale předce nezastavil násilí

A svévolný vztek.

Ano ještě v tu chvíli

Podlé pověstného přísloví:

„Toth nem ember!“ předložil otázku:

Zdali kromě Sedmihlásků

Na světě ku sněmování

Jiný pták jest povolán?

A hle bez rozpakování

Sedmihlásků tlupa odpoví:

„Sedmihlásek jest jen mezi ptáky Pán!“

„Ano,“ praví druzí: „Tak jest, tak!

Sedmihlásek jest jen pták!“

A uzavření to do desk říše

Jako zákon se hned vpíše.

Násilím a smutkem obklíčeni,

Opovrženi a poníženi

Truchlivě Cacorky hledí,

I Střízlíci němí sedí;

Cit bolestný v srdci tají,

A jen pošepmo se ptají:

„Což pak my jsme nebožátka?

Ovšem mezi ptáky jen ptačátka.“ –

Ale kdož ten unavený křídlatec,

Jenž se nenadále vedlé houští

Z pod oblohy na luh spouští?

Aj to Havran, Orla krále vyslanec!

Ledva na luhu se vyskýtá,

Náměstek jej dvorně přivítá.

Posel bez okolku

S krku odpíná tobolku,

A list vyndav Vládaři ho odevzdává.

Pokrytec políbiv pečeť Orlovu

A prohlédna list, to v jevo dává:

„Psaní to zavírá vůli královu,

Kterou slyšeti má celé ptačí plémě.

Rychlí tedy poslové se rozletí,

A oznámí po všech krajích země,

Že list královskou pod pečetí

Zde od dneška v sedmý den

Ptactvu veškerému bude ohlášen.

Mocí královského poručenství

Naději se poslušenství.“

Poslové se rozletí,

A druzí za nimi ptáci v zápětí.

Doma náměstek do kabinetu

Nepřipouští strýce ani tetu;

Na druhé pak jitro v ranní hodinu

Veškerou svolává rodinu,

A ta podtají dle jeho rozkazu

Stoupí s ním do potazu.

Dlouho rokují a vespolek se radí:

V čem se usnesli, nikomu nevyzradí.

Všickni umluvené tají věci,

A rozjímají o nich v samotné kleci.

Ledva na den sedmý slunce vzešlo,

V luhu zeleném se starší ptactvo sešlo.

Ve vší slávě přiletěl též Sedmihlásek

Přes dubový les,

Přibočil se k vládarskému dubu:

Ale ani Vrabec ani Konopásek

K uvítání jeho neotevřel hubu;

Ze všech sněmovníků

Jenom strýců a najatých pochlebníků

Skrovný do sněmu ho vítal ples.

Vládař pýchou nadutý

Patrně byl mrzutý;

Jsa však mistr v přetváření bez nesnáze

Slova odměřoval na pozorné váze:

„Slyšte Páni

Slova královského psaní:“

A hned čísti počíná:

„„Věrní moji!

Mnohá posud zdržuje mne příčina

U slavného krále Lva.

V lásce, míru a pokoji

Rokujem o blaho říše oba dva.

Podlé lidských vzorů

Čtveronožci zřizují zde pravidelní

Spolek divadelní;

A vybízejí nás ptáky,

Obzvláště zpěváky,

Aby přidali se k jejich sboru,

Tak že nejen veselo- a smutnohrou,

Alebrž i operou

V Evropě se proslaví.

Komu tedy libo, komu chuť,

S nimi na slavnou se cestu dáti,

A v opeře zpívati a hráti,

Každému to volno buď!

Ať se tedy našinci zpěváci

A dle Iíbosti i druzí ptáci

Cvičí a ku spolku dostaví.

Píle Vaše učiní mi vděk.

O vycvičení měj péči náměstek!““

Po malé přestávce

Svinuv list dokládá ptáků správce:

„Slyšeli jste, k čemu milostivý král

Naše plémě povolal,

A jak nynějšímu věku v hod

Doufá oslaviti ptačí rod!

Za to ať se vzdává

Jemu čest a sláva!

Slyšeli jste, že, jak list obsahuje,

Mně, náměstku svému, svěřuje

Péči o to nové cvičení.

Podlé královského toho velení

Bedlivě uvážený plán Vám

K vyvedení předkládám.

Cti a chvály chceme-li dojíti,

Nevšední snažení naše musí býti.

Jako slavná někdy paní

Catalani,

Slavík zpívej bas,

Bukač temný hlas

Proměň v sopranový tón,

Pěnkava pěj baryton,

Kanárek buď tenoristou,

Skřivánek altistou.

Hrdlička se uč truchlivě lkáti,

Hejl zvykej se chechtati a smáti,

Ku bravůře buď pozvána

Kavka nebo Vrána.

Straka...“ vládař mluviti chtěl dále;

Smích na dole zarazil ho nenadále.

„Co se děje? Co to znamená?“

Zvolá rozhorlený náměstek;

Péří se mu ježí, pojímá ho vztek;

„Důstojnost má jest uražena!

Komu nelíbí se návrh můj,

Ke slovu mi stůj!“

Mlčel celý sněm

Jako něm,

A po nedlouhé přestávce

Počal opět ptáků správce:

„Abych tedy učinil za dosti

Uložené na mne povinnosti,

Učitele do všech krajů vypravím,

A pravidla při učení sestavím.

Než měsíce

Doplní se Iíce,

Bude zkouška žáků přísná

A od výsledku závisná

Pochvaly buď čest,

Nebo hany trest.

Mocí vládarského důstojenství

Naději se poslušenství.“

Mlčky vyslechli jej ptáci,

Zpěvcové i nezpěváci,

Nevědouce, čemu by se spíše

Divili, žluči-li jeho, čili pýše.

Neboť čeho král dosíci žádal dobrou volí,

Místovládce na to dostupoval holí.

Na vyhrožování vládařovo

Neodpověděli ani slovo;

Zapýřil se náměstník;

Mrtvé ticho nešlo jemu k duhu,

A neminul okamžik,

Domů chvátal z doleního luhu.

Sedmihlásky za zpěvní školmistry

Vyvolil náměstkův rozum bystrý.

Ti se do všech krajů rozletěli,

A vykázaných došedše míst

Tasili s hrdými čely

Průvodní a dekretní svůj list.

Kde a koho nejdřív učili,

Jak jiných a sebe mučili,

Jak jim vůbec jejich dílo květlo,

Na počátku tajná zakrývala rouška.

Zponenáhla luny rostlo světlo,

Nastávala žáků zkouška.

Na zeleném luhu, kol do kola

Křovím Iískovým ohražena

Nová stála škola.

Tam se za ouplňku toho

Učitelů slítlo mnoho;

Žáků ale málo

Najíti se dalo.

Neboť mocná ptačí plemena

Pohrdala Sedmihlásků pýchou

A moudrostí lichou.

Jen několik Cacorek

A Střízlíčků výborek,

Bojících se krutějšího trýznění,

Dostavilo se ke zkoušení.

Sám nejvyšší školní ředitel

Na stolici sednul Orlův náměstník:

A za malý okamžik

Počal Sedmihlásek učitel:

„Pozor! říkejte nám abecedu!“

A hned žáček jeden „á“ a druhý „bé“,

Třetí „há“ a čtvrtý „vé“

Jednou dobou vyslovoval.

Mistr plný jedu

Metlou vyhrožoval:

Nebylo však platno nic,

Ještě více bylo matenic.

Pana ředitele popadala zlost;

Zuřivě vykřiknul: „Dost!“

A potrestal chyby žáčků;

Jednomu do skřípce zavřel nohy,

Až bolestí úpěl ten ubohý,

Druhému špejl strčil do zobáčku.

Po znovu zahřmělo slovo

Náměstkovo:

„Vy tam z druhé třídy! Slabikujte!“

Polekáni počínali žáci:

„Es, ges; ce, há, er, é, i, hrej; jez a hrej!“

„„Co to říkáte, hlupáci?

Slyšte! takto vyslovujte:

Es, ce, há, er, e, ypsilon – šray!““

Opět žáček jeden: „ej!“ a druhý „hej!“,

Třetí vyslovoval: „rej!“ a čtvrtý „krej!“

Zazlořečil náměstek:

„Toth nem ember! vímť já prostředek,

Jak si vtip zostříte,

A svou paměť oživíte!“

A hned jazejčky jim podřezával,

Jedněm z kořene je uřezával,

A druhým do huby cpal.

Bylo krve prolévání,

Bylo lkání, bylo bědování.

V tom se na obloze Orel zamíhal.

Vítr k němu nářeky donáší:

„Pomoz králi! tyran rozlévá krev naši!“

Jedním rázem Orel dolů střelí

A zde vida, co se děje,

Rychle ku pomoci spěje;

Žáky muk bolestných zbaví,

A o jejich péči vede zdraví.

Vyšetřiv pak vinu náměstníka,

Ukrutného násilníka

Vejrům rozsápati velí.

I na ptáčků mučitele,

Sedmihlásky učitele

Rozhorlen se oboří:

„Bídní kantoři!

Chcete-li dle šílených svých návodů

Mistrovati přírodu?

To-li nazýváte uměním,

Co se příčí schopnostem přirozeným?

Na vás bič a skřipec!

Oko vaše kryje mrákoty noc hustá!

Sami vlastní sejmete si tipec!

Svou si nechte Sedmihláštinu,

A jiným necpěte v ústa

Svého jazyka motaninu!

Libujte si v ní, tohoť se Vám nebrání;

Jiným násilí nečiňte jazykům,

Přejte přirozených zpěvů Slavíkům,

Kavce nechte kavčí, Vráně jazyk vraní,

Menším svéhlavé neploďte muky,

Nechte, jaké Tvůrce dal jim zvuky!

„„Sedmihlásek jest jen pták!““ říkáte?

Dokavadž to přísloví neodvoláte:

Z počtu ptactva, hrdí páni,

Sami buďte na věky vyobcováni!

Nyní páchněte mi s očí,

Ať se na vás pomsty metla nezatočí!“

Řka to vyhnal Sedmihlásky ze školy,

A z celého vypověděl okolí.

A v té ještě době

Slavíka obeslal k sobě.

Slavík dostavil se ke dvoru;

Král Orel se pustil s ním do hovoru:

„Sta z našich čítáme rodáků,

Spůsobilých zpěváků,

Což nemožná, všickni abyste svůj zpěv

A neladnou smíšeninu štěbotů

V harmonickou uvodíce jednotu

Rozmanitou sestavili operu?

Já i Čtveronožců král, pan Lev,

Ve vtip Váš chováme jistou důvěru.“

Slavík na to s uctivostí odpoví:

„Oukol ovšem jest nový:

Než co Vaše Velebnost veleti ráčí,

Pokud vtip a síla naše stačí,

O to my se zasadíme,

A jak možná pokusíme.“

V milosti propuštěn ze dvoru

Letí Slavík domů pod horu.

Za královské vůle příčinou

Poradí se s rodinou,

K sousedním zpěvákům putuje,

S nimi o jednotu rokuje,

A nachází náchylného sluchu;

A bez prodlení

Počne cvičení.

Chvíle se nemaří;

Zkouška výborně se daří,

Slavík rozkoší zaplésá v duchu.

Plná luna po obloze pluje.

Hle, kdo z večera se zastavuje

Před Orlovým skalním dvorem?

Slavík se svým sborem.

Sonata počíná hlučná.

Ku podivu! se zvukem zvuk splývá!

Harmonie plnozvučná!

A kdo píská, zpívá?

Kdož jsou trubači?

Chřastali a Bukači.

Tetřevi hedehotem,

Hrdličky svým chechotem

Nápodobí fagoty a polnice.

Pištce zastupují Pěnice.

Drozdi pískají na klarinety,

Hejlové na flety.

Na huboje Křepelky a Kvíčaly.

Po sonátě za sebou se střídaly:

Nejprvé Slavíková

Arie nová;

Po té dvojzpěv Pěnkavy s Kanárkem,

Trojzpěv Konopky s Kosem a se Skřivánkem,

Po Špačkově zpěvu s Dlaskem,

Stehlíkem a Konopáskem

Následuje hlučný chor.

Celý spolu oučinkuje sbor.

K sesílení hlasů svorně přizvukují:

Jiřice, Červenky, Čížkové,

Ťukani, Cacorky a Střízlíčkové;

Všickni souhlasně se podporují.

Orel poslouchaje plyna v rozkoši

Zvolá: „Výborně jste zpívali hoši!“

A Slavíka, zpěvu mistra,

Zvolil za dvorního kapelního mistra,

A u přítomnosti svého dvoru

Všecky společníky

Zpěváky a hudebníky

Nazval oudy královského zpěvosboru,

Stkvostně je vyčastoval

A štědře obdaroval.

Posli přišli z Hispanie

S novinami veselými:

Čehož lidé nedovedli před lety,

Furore že dělá s tovaryši svými

Orang-Utang, hraje frašky, komedie,

Truchlohry a balety.

Špaňhel zapomíná na své strasti,

Na plenění, na hubení vlasti;

Zapomíná na vojenskou prázdnou kassu,

A posledním dolarem,

Dobrovolným podarem

Obohacuje hereckou zvířat chasu.

Ani vítěz u Vittorie

V srdci Špaňhelského lidu

Takové si nevydobyl slávy,

Jaké dávají noviny zprávy

O oučincích jediné tragedie,

Kterouž vtipu zvířecího květ

Okouzloval romantický svět.

Spěchají hned posli do Madridu

S oznámením ku panu

Orang-Utangu;

„Že ku Pyreneům, větru vzdor,

Odletěl zpěvoherecký sbor.“

Tam že se s umělci čtvernohými spojí,

A dobytou jejich slávu zdvojí.

Světlá Evropo, tys osobila sobě

Zvířat mravy, umělost i práva!

Měj se na pozoru, aby v nové času době

S oblohy tvá v moře nezapadla sláva!

Sebe samas ponížila,

Lidské zhanobilas ideály;

Opičí a spotvořenou zběř

Uvodilas ve svá divadla a sály.

K hanbě tvé teď pouhá zvěř

Sebe sama ušlechtila!

Vzdělaný Orang-Utangův sbor

Hlavy Pyrenejských přestupuje hor,

A svým Musám stavěti se chystá dům!

Umělá Evropo, měj se na pozoru;

Hvězda tvá již mizí na obzoru.

Výhost dej svým Požabilcům,

A je zažeň k divokým Kabylcům,

Aneb koř se Opicem a Medvědům!