SNĚNÍ MNICHOVO.

Já život chtěl bych cítit, život, život!

Jak v různých podobách se světem valí,

jak hlučí, bouří, truchlí, kvete, zpívá,

zde v samotě své chtěl bych všecko cítit,

zde v celi smutné, v chrámě zašeřeném

a v zahradě, kde ani ptáčka není.

Jak vozy kupců po bělavých cestách

se k dálným městům zvolna ubírají –

jak lodi plují po nesmírných mořích –

jak poutníci jdou s touhou k svatým místům,

kde Pán náš žil a vykoupil svou krví

posmrtnou spásu hříšných duší našich –

jak žijí rytíři v svých pevných hradech,

z jichž oken krásné slečny vyzírají

na příchod hostí, zpěváků a hudců –

jak veselí se ve venkovském šenku

lid prostý tancem, vtipy, pivem sladkým –

jak v lázně měšťané jdou a jich paní

a žertují tam po způsobu běžném –

jak lidská těla v žhavém rozechvění

se setkávají v stínu noci tmavé –

jak vojska v boj jdou, písně zpívají si,

do vesnic vráží, venkovany souží,

(snad víc, by byla dávným zvykům věrna

než povahy své tužbám přirozeným) –

jak na královském dvoře v středu pánů

král jasný trůní vedle luzné paní

a odměňuje pohledem i slovem

jak nápad zábavný tak dobrou radu – – –

chtěl vědomí bych míti toho žití,

jak v těchto podobách a mnohých jiných

se světem bere, všecko cítit v sobě,

v jediné chvíli celou mnohotvárnost

všech forem jeho z krajů nejrůznějších,

mít v prsou moře, kam jdou všecky řeky

z hor, nižin, jezer, kam jdou vody dešťů,

průtrže mračen, roztálý sníh z jara –

to všecko cítit v samotě své smutné,

jež ničím není, nežli tmavou chodbou

v podzemí chrámu, kde ti, kteří prošli

jí před námi, své z mrtvých vstání ždají,

kde spí i ten, jenž obýval mou celu,

kde já též složím hlavu unavenou

ne životem, však jenom touhou marnou...